V době všesvětové hospodářské krize pole ležela ladem, továrny stály, sklady byly přeplněny zbožím – a lidé byli bez zaměstnání, trpěli nedostatkem, hladověli. V daném rámci však nebylo možné uvést život do provozu, znovu propojit obě strany. Byly odděleny jakousi neviditelnou nepřekročitelnou stěnou. Nikdo se nepokusí projít stromem, který vidí před sebou. V době zavádění nového hospodářského systému v zemi nejbohatší půdy miliony lidí hladověly a miliony těch, jimž nový systém měl přinést blahobyt, byly vyvražděny. V daném rámci to bylo logické, nutné, nebylo tu jiné východisko. Strom, který vidím před sebou, mohu porazit, když mi překáží v chůzi. I když je to strom, jehož ovoce mě živí, i když je to strom života. Tím si potvrdil, že je možné dostat se do nadhledu. I když tento nadhled bude vždy jen stranný, jednostranný, neúplný. Jeho však zajímalo ještě cosi jiného. Říkal si: pro stromy nevidíme les, ale pro zrak nevidíme zálesí. Tím nemyslel nějakou – ostatně nemožnou – jednotu všech náhledů, i jen možných. Zajímala ho ona clona. Copak asi je tam za ní? Nebo správněji, jak by se bez clony ukázalo všechno to, co vidíme skrze ni? Jenomže pak by tu logicky už nebylo žádné ukazování se, žádné jevení – pak bychom neviděli. Jako nevidí mrtví. Anebo by pak, třebas jen na závratnou 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212819