† Teprve po šesti týdnech, kdy začali rozebírat lešení, mu bratr Gabriel řekl, že něco ví, a mám dojem, že se to rád dozvíš. „Co to je?“ Odvedl ho stranou od rozebírajících mužů a řekl mu, málem pošeptal do ucha, že zná jeden starodávný, opuštěný a Bohem zapomenutý klášter, u kterého roste smrkový les. Ty smrky, co se ti líbí. „Les?“ „Smrčina. Asi dvacet smrků a majestátní javor. A to dřevo nikomu nepatří. Před pěti lety se ho ještě nikdo nedotkl.“ „Proč není ničí?“ „Je to les opuštěného kláštera.“ Pak tiše dodal: „Ani v Lagrasse ani v Santa Marii v Gerri jim pár stromů nebude chybět.“ „Proč mi to říkáte?“ „Nemáš chuť vrátit se ke svým?“ „Samozřejmě. Chci se vrátit k otci, doufám, že je naživu. A chci zase vidět Agna, Jenna a Maxe, kteří už nebydlí doma, a slabomyslného Hermese…“ „Ano, ano, ano, to stačí. Ano, Josefa a všechny ostatní. Náklad dřeva vám přispěje na živobytí.“ Jachiam z Pardàku se ale nevrátil do Carcassone. V doprovodu Blonda z Cazilhaku, několika mužů, pěti mul nesoucích vozová kola a s měšcem naplněným výdělky od útěku zamířil z Lagrasse přes Ariège a Salauský průsmyk na vysněnou cestu. † Po sedmi nebo osmi denních pochodech došli k Sant Pere na Burgalu escalóským korytem, kudy v chladných časech pradědů někdejších pradědů prapradědů
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212817