† Teprve po šesti týdnech, kdy začali rozebírat lešení, mu bratr Gabriel řekl, že něco ví, a mám dojem, že se to rád dozvíš. „Co to je?“ Odvedl ho stranou od rozebírajících mužů a řekl mu, málem pošeptal do ucha, že zná jeden starodávný, opuštěný a Bohem zapomenutý klášter, u kterého roste smrkový les. Ty smrky, co se ti líbí. „Les?“ „Smrčina. Asi dvacet smrků a majestátní javor. A to dřevo nikomu nepatří. Před pěti lety se ho ještě nikdo nedotkl.“ „Proč není ničí?“ „Je to les opuštěného kláštera.“ Pak tiše dodal: „Ani v Lagrasse ani v Santa Marii v Gerri jim pár stromů nebude chybět.“ „Proč mi to říkáte?“ „Nemáš chuť vrátit se ke svým?“ „Samozřejmě. Chci se vrátit k otci, doufám, že je naživu. A chci zase vidět Agna, Jenna a Maxe, kteří už nebydlí doma, a slabomyslného Hermese…“ „Ano, ano, ano, to stačí. Ano, Josefa a všechny ostatní. Náklad dřeva vám přispěje na živobytí.“ Jachiam z Pardàku se ale nevrátil do Carcassone. V doprovodu Blonda z Cazilhaku, několika mužů, pěti mul nesoucích vozová kola a s měšcem naplněným výdělky od útěku zamířil z Lagrasse přes Ariège a Salauský průsmyk na vysněnou cestu. † Po sedmi nebo osmi denních pochodech došli k Sant Pere na Burgalu escalóským korytem, kudy v chladných časech pradědů někdejších pradědů prapradědů
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212817
vystoupal emisar smrti. Zdi nahoře na klášteře jevily neduhy opuštěnosti. Když obešel budovu, ztuhl. Pomyslil, že se tam přenesl nejlepší kout paneveggijského lesa z doby před požárem. Nádherná skupina deseti nebo patnácti mohutných smrků a uprostřed kraloval javor o správné tloušťce kmene. Zatímco jeho muži po namáhavé cestě odpočívali, Jachiam blahořečil paměti bratra Gabriela z Lagrasse. Procházel se a dotýkal stromů, rozezníval dřevo, jak ho to naučil otec, a čichal k němu, jak ho to naučil bratr Gabriel. V těch chvílích si připadal šťastný. Když si jeho muži dopřávali polední odpočinek, procházel opuštěné místnosti, až dospěl k zavřeným dveřím kostela. Dlaní se do nich opřel a shnilé, červotočivé dřevo se rozdrobilo. Uvnitř byla hluboká tma, proto tam jen roztržitě nahlédl a šel si také zdřímnout. Usadili se ve zdech osamělého kláštera pod chatrnou prohnilou střechou a nakoupili zásoby od lidí z Escaló a Estaronu, kteří nechápali, co ti muži v burgalských troskách pohledávají. Na méně svažité cestě dole u řeky věnovali celý měsíc stavbě silných podvozků. Jachiam všem živým kmenům odřezal spodní větve a objal je. Dlaní je poplácal a v překvapeně pochybovačném tichu svých mužů jim naslouchal. Ještě než dokončili podvozky, Jachiam z Pardàku rozhodl, který smrk vedle javoru porazí. U něho byl přesvědčen, že má obzvlášť pravidelně rostlé dřevo. Přes roky odloučení od řemesla věděl, že to je zpívající dřevo. Jachiam strávil hodně hodin prohlížením záhadných maleb v apsidě kostelíka, jež mu patrně vyprávěly neznámé příběhy. Proroci a archandělé, svatý Petr, jeho patron, svatý Pavel, svatý Jan a další apoštolové s Madonou oslavující spolu s archanděly přísného Trůnícího Krista. Ale necítil lítost. Poté se pustili do kácení vybraného smrku. Ano, byl to pravidelně rostoucí strom, usměrňovaný tamním patrně
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212817
silným a zejména stálým chladem. Navzdory rokům byl ve všech letokruzích stejně hustý. Bože můj, jaké dřevo. A když už strom ležel, znovu před nedůvěřivými pohledy svých pomocníků kmen ohmatával, čichal k němu, bubnoval na něj, dokud nezjistil, která místa jsou dobrá. Křídou na něm vyznačil dvě části, jednu o dvanácti stopách a druhou o deseti. Místa, kde dřevo nejvíce zpívalo. Dal je odříznout, i když věděl, že není lednové novoluní, kdy, jak mnozí tvrdí, je třeba vybírat dřevo na dobré housle. Muredovi si totiž všimli, že když to larvy dovolí, trocha pryskyřice osvěžuje dřevo, které má vykonat dlouhou cestu. „Zdá se mi, že si ze mě děláš legraci,“ řekl Bernat. „Jak chceš.“ Zmlkli. Jenže falešně hrající žák hrál natolik falešně, že mlčet bylo ještě horší. Po dlouhé chvíli Adrià podotkl: „Jak chceš. Mnohem zábavnější je ale myslet, že rozkazují housle, protože jsou živé.“ † Po několika dnech odpočinku se dali do javoru. Byl ohromný, možná žil dvě staletí. Začínaly mu žloutnout listy, očekávající první sněhy, které už ho nebudou chránit. Jachiam věděl, že nejlepší část se nachází těsně nad kořeny, a odřezávali ho těsně nad zemí, i když muži hudrovali, že to je příliš namáhavé. Musel jim slíbit, že než se vydají na cestu, budou mít další dva dny odpočinku. Uřízli ho těsně u země. Tak těsně, že Blond z Cazilhaku, v němž nějaký náznak vzbudil zvědavost, se krumpáčem prokopal ke kořenům. „Pojď, něco musíš vidět,“ přerušil jeho každodenní pobyt před kouzelnými malbami v apsidě. Muži podkopali téměř celý pařez. Mezi kořeny ležely kosti, lebka, několik lidských vlasů a cáry černého oděvu rozpadlého vlhkem.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212817