kůrky starého chleba. Čuník spokojeně chrochtal, a někdy k radosti táty rozházel přichystané dřevo a rozryl půdu kolem zdi. Táta měl na zahrádce pár hlav révy. Několik Ryzlinků, Modrý Portugal a Frankovku. Velké loubí a stěnu na dvoře přikrývalo Bako. Byl na své hrozny pyšný a na podzim ze všech druhů tvořil své speciální cuvee. Od místního pana doktora každoročně dostával nedostatečně vylisované matoliny a nakládal je na „druhák“. K tomu přikoupil od bratra kmotra pár kilo hroznů a vše pak smíchal s troškou cukru dohromady. Podařilo se mu tak každým rokem vytvořit dva soudky docela pitného vína. Jednou při návštěvě dal příteli, školnímu řediteli ze sousední vesnice, své víno, které bývalo díky Baku tmavě rudé, ochutnat. Když uslyšel pochvalu, tak se celý rozzářil, ale nepřiznal, co vše do toho míchá. S rozpaky přiznal hrozny Baka a míchanici Frankovky s Portugalem a s překvapením si vyslechl komentář: „No, podívej, Martine! Já si tak občas čtu články o druzích vína, a někde jsem se dočetl, že tak opomíjené Bako, pocházející z Ameriky, dává jako samotná odrůda, skvělé červené. Potřebuje ale k uzrání v sudech pár let. Tak se za to nemusíš Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212727
stydět. To víš, moravští vinaři jsou konzervativní. Ale z toho si nic nedělej. Na prodej s tím nechodíš.“ Přišel konec září, táta si zavolal chlapce. „Musíte mi trochu pomůct! Zítra máme vinobraní, má přijít špatné počasí.“ Kluci s nůžkami lezli po zahrádce, táta odstřihoval jen jeho chloubu – Frankovku. Nosili kbelíky s hrozny do prádelny a sypali je do škopků. Za dvě hodiny bylo po vinobraní. Táta dřevěnou palicí chvíli rozmačkával ve škopcích bobule a pak ji předal jako žezlo Tondovi, aby v práci pokračoval. S Kubíkem vyvalil soudky, vypařil je vřelou vodou a vysířil sírovým plaménkem. Za tři dny, kdy hrozny pustili do šťávy barvu a začaly malinko kvasit, sestavil půjčený dřevěný ruční lis a víno vylisoval. S výsledkem byl náramně spokojený. Měl oba soudky plné a musel přibrat a naplnit i velký demižon. V příštích dnech víno pěkně bublalo, když ochutnal „burčák“ tak jen zářil a těšil se, až přijde čas a bude moct ho stáhnout z kvasnic. Asi týden po Mikuláši se k tomu rozhodl. Kubík přihlížel a přistrkoval podle příkazů láhve a kyblíky na kal. Prázdné soudky znovu horkou vodou vypařili, vysířili a naplnili mladým vínem. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212727
Táta byl v dobré náladě, oba soudky byly akorát plné. „Kubíku! Ty dva kýble s kvasinkama zanes do prádelny. Zítra sleju ještě trochu vína, když se kal usadí. Postav je tam u kotle, ať se do nich nedostane špína.“ O den později zavolala maminka Kubíka: „ Chlapče, zanes čuníkovi žrát. Vezmi kbelík, naber z kotle a nalej mu to do koryta.“ Prohledal prádelnu, ale žádný prázdný kýbl nenašel, stály tam jen ty dva se zbytky kvasnic. Vzal tedy jeden, vyprázdnil Martinkovi do koryta, pak ho naplnil žrádlem z kotle a přidal k tomu. Čuník neprotestoval a dal se s chutí do žrádla. Ráno, po snídaní se Kubík chystal jít do školy, když přiběhla máma rozčilená ze dvora. „Martine!“ volala na otce. „S čunětem se něco stalo. Nechce žrát a jen leží na slámě. Jen aby nechytlo nějakou nemoc. Prý řádí prasečí mor.“ „Neblázni, Anko! Zajdi vedle k Johanovi, ten je stejně dobrý jako zvěrolékař, ať se na něj podívá.“ Soused, sedlák Johan, měl zkušenosti s dobytkem a zastupoval v mnoha případech ve vesnici zvěrolékaře. Hlavně při „miškování“ prasat a při zabíjačkách, kdy z úřední moci dával na krupon „štempl“ potvrzující nezávadnost. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212727