Čaroděj na sobě nemá žádné viditelné zranění, až na zaschlou krev kolem očí. Oba však vědí, že jeho zranění jsou na duši a ani jeden z nich raději nechce vědět, co zakusil v mentálním souboji s těmi dvěma zrůdami. Rytíř pro něj teď nemůže nic udělat a stará se raději o sebe a orka. Valiant mu vysvětlí, že většina zranění od démonů jsou téměř vždy otrávená a opatrně mu na každé přiloží Čepel Zapomnění. Když otrávené není, nic se nestane, ale když ano, meč více zazáří a mírně zavibruje. Hodně to bolí, ale meč vytáhne jed z rány naprosto dokonale. Valiantova nově upravená zbroj se ukázala pro démony jako zcela nezdolná a on užasle zakroutí hlavou nad tím, že ji žádná z ran nedokázala jakkoli poškodit. Až na pár modřin tedy vyšel z celé bitvy bez úhony a nemůže mít Falconovi vůbec za zlé, že na jeho zbroj hledí s neskrývanou závistí. Oba se napijí trochu vody a sní malý, už dosti okoralý chleba, který měl Zeal schovaný v záhybu pláště. Jemu také kousek nechají a čekají, až se probere. Zatím nabývají síly na rozhodující střet a probírají jejich situaci. „Měli bychom okamžitě pokračovat a dostat se k chlapci, jenže teď ani jeden nejsme ve stavu, ve kterém bychom to mohli přežít. My dva se stěží držíme na nohou a Zeal je dokonce v bezvědomí… Zatraceně!“ uleví si Valiant a vzápětí se chraplavě rozkašle. Falcona však trápí ještě jedna věc. „Předtim jsi mluvil vo démonech bez těla člověče, ale moje sekera zatim trhala jen maso a šlachy! Kde ty šmejdi, jsou? Už se těšim na to, až uslyšim jejich křik!“ vycení zuby v úsměvu a strhne z nejbližší mršiny kus Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212726