Lavondyss (Ukázka, strana 99)

něco zabručel. Vyšel z podrostu a pustil se přes suché pole k Lovcovu potoku.

Kulhal a pomáhal si holí. Když si všiml Tallis, skrčené na druhé straně potoka, zvedl hůl na pozdrav a Tallis se narovnala.

Cizinec byl vysoký a mohutný. Měl na sobě zelené kalhoty, těžké boty a jakýsi nepromokavý plášť, v ramenou pytlovitě nafouklý. Měl krátké vlasy, úplně bílé a pečlivě sčesané na pěšinku. Ve tváři byl bledý, vážný, ale oči měl teplé a přátelské. Usmál se na ni, pak našpulil rty a začal si znovu pískat. Když došel k potoku, rozvážně se posadil a začal si zouvat boty. „Vůbec jsem nepřemýšlel, co dělám,“ zavolal na Tallis. „Jdu si, raduju se z krásného rána – a rovnou do bažiny. Už jsem mohl být dvacet stop hluboko.“ Na polích bažiny jsou, ale tam, kde jste šel, ne, pomyslela si Tallis.

Ale neřekla nic. Byla z něj nervózní… a čím dál nejistější, jestli je opravdu mytágo. Neznámý si ji znepokojivě prohlížel. „Taky sis vyšla časně,“ zavolal na ni.

Tallis přikývla a muž se usmál. „Zdřevěněl ti jazyk?“ Rozpustile ho na něj vyplázla, aby mu dokázala, že ne.

Za chvíli měl boty dole. Ponožky měl mokré, a tak natáhl nohy, aby mu je slunce osušilo. Lehl si do trávy a uvolnil se. „Spal jsem v Zámečku. Mají to tam hezké. A dostal jsem výbornou večeři. Víš, že ve zdejších lesích lovil Jindřich VIII.?“ Zvedl se na loktech. „Přijel jsem na slavnost. Budeš tam také?“ To je přece jasné, napadlo Tallis. Na shadoxhurstskou lidovou slavnost jde každý. „Jestli jdeš, tak se tam určitě uvidíme. Ale tancovat nebudu.“ Zasmál se a rozhlédl se po ztichlé krajině. „Ale nemysli si,“ dodal, „tancoval jsem rád. Jezdil jsem sem, už když jsem byl mnohem mladší. Sbíral jsem písně. Staré písně. Lidové. Pro lidi, jako jsem já, kteří přijedou z Londýna, byla taková vesnická slavnost něco skutečně vzrušujícího. Vesnice má zvláštní půvab. Kouzlo. Nedovedu to vysvětlit. Ty bys to uměla vysvětlit? Vím jenom, že mě to po mnoha letech přitáhlo zpátky, a připadám si stejně nadšený jako dítě, které dostalo první vláček.“ Znovu se na ni tázavě zahleděl. „Nebojíš se? Neříkají ti doma, že se nemáš bavit s cizími lidmi?“ Jasně že ne, napadlo Tallis. Že se vás nebojím. „Nebojím se,“ řekla nahlas. „Vida! Tak ono to umí mluvit. A má tvoje opatrnost nějaké jméno?“ „Tallis.“ Na cizince to udělalo dojem. „To je neobvyklé a krásné jméno. A přiléhavé.

Kdysi je nosil jeden znamenitý muž. Před několika sty lety. Psal chrámovou hudbu.

Výbornou hudbu.“ – 102 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212703

Osahal si polštářky nohou, obul si boty a postavil se. „Vypukne to v poledne, že?“ zeptal se. A když mu to Tallis tiše potvrdila, dodal: „Myslel jsem si to. Tak to si ještě stihnu dát něco k snídani. A co ty, neznáš nějaké písně?“ Muž a dívka stáli proti sobě, každý na svém břehu spěchajícího potoka. Tallis se usmála a hlasitě zazpívala „Bé, bé, černá ovečko“. Muž se zasmál a obrátil oči v sloup. „No. Dobře. Ale ta je asi až moc známá, než aby stálo za to ji sbírat.“ „Vy sbíráte písně?“ zeptala se Tallis. „Copak jsem to neříkal? Hudba, to je můj obor. Slyšel jsem tisíc písní zpívaných na tisíc způsobů, často opravdu krásných a velmi starých. Ale občas mě napadne, kolik mi jich ještě uteklo. Jedna určitě. Slyšel jsem ji kdysi v mládí, ale než jsem si ji stačil zapsat, tak mi z hlavy vypadla.“ Usmál se na ni. „Moc rád bych ji znovu našel. Takže kdybys ji náhodou zaslechla, dej mi vědět. Taková nová píseň dovede zázraky.“ Tallis vážně přikývla. A když se mohutný muž dal na odchod, zvedla ruku. Pak za ním zavolala: „Má vaše hledání nějaké jméno?“ Otočil se, zvedl hůl a zasmál se. „Williams,“ zavolal. „Úplně obyčejné. Úplně tuctové. Ale Tallis je krásné jméno. Moc krásné. Tak ahoj na slavnosti!“ A pak se obrátil a vykročil zpátky k lesu, opatrně, ale odhodlaně.

Starý muž jí ještě ani nezmizel z dohledu za lesem, který jí nedal spát, když se jí působivě, jako nečekaná a posměšná ozvěna, vrátila jeho skoro poslední slova.

Nová píseň dovede zázraky!

No ovšem! To byla odpověď. Píseň. Nová píseň.

Konečně. A přitom to bylo tak jednoduché. Tak jasné! Měla by Scathachovi na památku zazpívat. Tichou píseň, odvíjející se od jeho náhrobku, opakovanou a obohacenou neznámými končinami jejích vášní, radostmi a představami, které patřily jenom jí. Píseň – tak dlouhou, dokud se kletba nezlomí.

Píseň pro Scathacha.

Rozeběhla se zpátky na louku Stretleyských kamenů. Už věděla, jak bude píseň začínat, a nevadilo jí, že slova, která ji napadají, mají navzdory vžité představě tajemný a chladný zvuk… a zatím jsou bez melodie:

– 103 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212703

Oheň hoří v zemi Ptačího ducha, v zemi Ptačího ducha, kde můj milý leží… Černé krkavce rozeženu do všech stran…

Gaunt si často zpíval. Někdy při práci, jindy u cideru, nebo když se probíral z dřímoty na židli v kůlně s jablky. Slovům nikdy nerozuměla, protože byla většinou v nářečí, a nápěv byl melodický a hluboký. Ale zapamatovala si, co jí jednou, asi před rokem, řekl. „Jak to děláte, že si pamatujete tolik různých melodií?“ zeptala se ho tenkrát. „Melodie, to nic není,“ odpověděl jí. „Důležitá jsou slova. Jak se jednou naučíš slova nazpaměť, melodie přijde podle toho, jak ti je. Nějaká se najde vždycky.“ „Ale ty vaše jsou moc hezké.“ „Tak tobě se líbí, jak zpívám?“ „Ne,“ přiznala Tallis. „Jak zpíváte, to zrovna ne. Ale líbí se mi, co zpíváte. Ty melodie jsou hezké.“ Gaunt se tomu potlačovaně zasmál. „To bude tím, že o nich moc nepřemýšlím.

Takže ony pak přijdou odtamtud, kde žijí, nijak nepřikrášlené. Už přede mnou je zpíval můj táta a jeho táta před ním. Gauntové je zpívají, no, ani nevím odkdy.

Snad co Všemocného napadlo, že je naučí Adama.“ Tallis došla na louku, kde ležely náhrobky, a z náhlého popudu vyskočila na padlý monolit, o němž si myslela, že by mohl nést Scathachovo jméno. Ve větvích okolních stromů se ozvalo neklidné třepetání křídel. Ptáci. Schovávali se v dubech a v křoví, pokukovali po bohaté pastvině, ale přeletět přes pole nemohli.

Začala si tiše zpívat. Nemyslela na melodii, prostě nechávala slova proplouvat hlavou. Tónina stoupala a klesala, rytmus se měnil. Slezla z náhrobku a začala jej pomalu obcházet a tančit na rytmus, který svým neobratným slovům vkládala, dávala slovům volnost a všechno nechávala vycházet odtamtud, kde to žilo.

Než si to stačila pořádně uvědomit, začala zpívat nahlas. Ve větvích to neklidně zašumělo. Vysokou trávou zasvištěl vítr. Její hlas se vznesl do výše a roznesl líbezný zvuk Tallisina slibu daleko od svatyně.

Oheň hoří v zemi Ptačího ducha, v zemi Ptačího ducha, kde můj milý leží.

Bouře zuří v zemi Ptačího ducha, černé krkavce rozeženu do všech stran.

Budu bdít nad laskavou hlínou, v níž můj milý leží, budu tam s ním, v zemi Ptačího ducha.

– 104 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212703