zachrání.“ Pohodila hlavou směrem k Demetře, která netečně civěla do podlahy. „Ale když jsem se doslechla, že můžeme narukovat i my, bez královské krve, hlásila jsem se jako první. Prostě jsem chtěla něco udělat, stejně jako princezna Kamila. Pro všechny holky z Černých Blat je tvoje sestra opravdovská hrdinka.“ „O tom nepochybuji,“ odpověděla Demetra, aniž vzhlédla. Její slova zůstala viset ve vzduchu, všichni čekali, co bude následovat, Demetra už však nic nedodala. „No, já tu nejsem kvůli čarodějnicím. Pokud tedy nepočítáte mou střelenou matku,“ řekl Bazil. Aniseta s Evi se uchechtly, Demetra s Magdou mlčely. Rozhostilo se tíživé ticho, jen Bazil nervózně podupával. Nakonec se z vedlejší pryčny ozvala Magda. „Já tu vlastně taky jsem kvůli matce.“ V přítmí pod loučemi se z jejího výrazu nedalo nic vyčíst, ale hlas měla napjatější než obyčejně. „Ona… před několika měsíci zemřela.“ Bazil přestal bubnovat nohama o podlahu. Demetra se na Magdu soucitně zadívala. „A sakra,“ zaklela Aniseta. „To mě moc mrzí, Magdo,“ řekla Evi. „Vážně.“ „To je v pořádku. Koneckonců, krejčovskou pannu mi může dělat táta.“ Usmála se a utřela si slzu. „Ale co to plácám, k tomu jsem ho nutila i za mámina života. A máma taky.“ Smíchem zaplašila slzy a skupinka pookřála, jako by seděla u neviditelného táborového ohně. „Tvé mámy je mi moc líto, Magdo,“ ozvala se Demetra. „Dost už,“ rozhodla Magda a naposledy popotáhla. „Umřela a s tím už nikdo nic nenadělá. Ale co ty, Evi, co sem přivedlo tebe?“ Evi ztuhla. Žaludek se jí zkroutil jako klubko hadů. Nedělej to, Evi, nedělej to… Horečně se pokoušela vymyslet nějakou dostatečně poutavou báchorku. Když se však podívala Magdě do
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212689
uslzených očí, spatřila v nich ve světle pochodní křehkou zranitelnost. Viděla člověka, který žil jedinečný život a do akademie přišel z jedinečných důvodů. Anisetu, Demetru, Bazila… dokonce i Maloru a její přítelkyně, zkrátka každou dívku – a každého chlapce – k zápisu vedly osobní pohnutky. Proč by měl být zrovna její příběh tak mimořádný? „Nejspíš jsem tu, protože nemám kam jinam jít.“ Louč v zadní části místnosti zhasla. Děvčata se ukládala ke spánku. Magda přeběhla k Anisetě na kavalec, Evi se posadila vedle Demetry a zhluboka se nadechla. Pak pokračovala tak potichu, aby ji slyšela jen jejich skupinka. „Miluji otce, matku a sestru víc než cokoli na světě. Jen už… nejsou moje rodina.“ Demetra provlékla ruku Evi pod loktem. „Asi jsem vždycky věděla, že jsem jiná. Cítila jsem to celý život. S věkem se to však jen zhoršovalo. A nakonec jsem zjistila proč…“ Vzhlédla a podívala se do očí Bazilovi, pak Magdě a Anisetě. „Zjistila jsem to, když se moje sestra naučila létat…“ Vítr skučel skalními puklinami. Dívka stála na vrcholu hory, kolem ní burácel vichr a šlehal ji do obličeje. Otevřela oči, zelené a tajemné jako zvlněný les za ní. Není se čeho bát, přesvědčovala se a nahýbala se přes okraj strmé skalní stěny. Mezi jejími chodidly a zemí dole se táhly stovky metrů holého studeného kamene. Zhluboka se nadechla čerstvého horského vzduchu a vzhlédla k nebeskému oceánu. Obláčky i veselé modré pozadí vypadaly mnohem blíž – a také utěšeněji – než tvrdý zemský povrch hluboko pod ní. Vyšplhala však na ten útes z jistého důvodu. Létat se naučím jedině tehdy, když budu muset, řekla si, předklonila se a sklouzla ze světa. Ještě než se nohama odlepila od římsy, došlo jí, že udělala strašlivou chybu. Zpanikařila a pokusila se tělo přimět, aby se
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212689
vrátilo na pevnou zem, bylo však pozdě. Závratnou rychlostí se řítila k zemi a do tváří ji řezal prudký vítr. Mohla jen rozpřáhnout ruce a modlit se, aby to rychle skončilo. Zalesněný svah, který ještě před chvilkou vypadal tak vzdáleně, se děsivě přibližoval. Do dopadu zbývaly pouhé vteřiny. Otec se bude tak zlobit, byla její poslední myšlenka, než… Cosi do ní z boku narazilo takovou silou, že jí to vyrazilo dech. Nemohla dýchat a nic neviděla, kolem ní se náhle rozprostřela naprostá tma. Ocitla se v jakémsi prostoru s tvrdými, hrubými stěnami. Házelo to s ní sem tam, když vtom se ozvala rána tak ohlušující, že v ní její výkřiky zcela zanikly. Náraz ji mrštil do strany a i s podivnou nádobou, v níž se nyní nalézala, letěla k zemi tak rychle, až se jí zvedal žaludek. Venku se stále ozývaly hromové rány, tentokrát však jejich původ rozeznala. Bylo to tříštění kamene o kámen. Hora se hroutila. Znovu to s ní praštilo o stěnu a pak veškerý pohyb ustal. Padající kameny však duněly a rachotily dál. Pád jsem přežila, jenže teď mě rozmačkají balvany. Vzduchem vířil bílý prach. Rozkašlala se a připlazila se ke škvíře, kterou k ní pronikalo světlo. Prostrčila otvorem hlavu. Skalní masiv vypadal, jako by do něj narazil měsíc. V kdysi hladké souvislé stěně chyběly celé bloky kamene. Z trosek čouhaly stromy vyvrácené z kořenů, jako by to byly křehké pampelišky. Dívka se protáhla skulinou a málem se jí zastavilo srdce. To zvláštní tmavé místo, v němž se ocitla, byl ve skutečnosti dračí pařát. Patřil snad třicetimetrovému drakovi s jedním rohem uštípnutým v dávné bitvě. Tělo měl pokryté matně bělavými šupinami, kdysi zelenými. Ležel nepřirozeně zkroucený pod obřími kusy rozdrcené hory. Dívka v sutinách zahlédla otlučené a potrhané křídlo a proud třpytivé černé krve, jenž po kameni vyběleném sluncem stékal z rány na dračím krku.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212689