Nasadila si čepici jako Santa Claus. Řekla: „To vytvá ří atmosféru.“ „Drahoušku,“ obrátila se na mě, „jakmile tu budou pán a paní Ceccherelliovi, půjdeš si hezky opéct marš meloun.“ Přesně v osm hodin vešli Ceccherelliovi. Paní na sobě měla průsvitné šaty, pán měl smoking. Na mě s Matyl dou jen odměřeně kývli, jako by mezi námi neexistova lo žádné spojenectví. Výběr vidliček byl omezený. Paní chtěla bílou. Pán zelenou. Posadili se. „Tak,“ pravila paní Drahoušková, když jim strkala za dělávací mísu pod nos. „V Sonnenhügelu jste našli dru hý domov.“ „Začnu s bílou,“ oznámil pán. Paní se usmála. „A já s růžovou.“ Vyřkla to s odporem. Paní Ceccherelliová měla pleť bledší než kdy jindy, ale slušelo jí to. „Ještě do ohně nic nestrkejte,“ požádala je paní Dra houšková, „nejdřív trochu přiložím. Oheň musí pěkně praskat, jinak to nestojí za nic. Maršmelouny se musí hned rozpálit.“ Pak si Ceccherelliovy pečlivě prohlédla. „Tedy,“ oko mentovala je, „tedy, vy jste si vyšli ve velké večerní.“ Žádná reakce se nedostavila. Načež se paní Drahoušková zeptala: „Jak se vám líbí moje čepice?“ Paní Ceccherelliová se pevně držela opěrek židle. Dí val jsem se jí na boty, v nichž vězely její nechutné nohy.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212630
Když jsem Matyldě někdy kladl otázky ohledně hlí dání, říkala: „Je to hra.“ Může hra sestávat ze skutečností? Pak je můj život možná také hrou. Myslet si, že hra končí tam, kde začíná smrt, je ne bezpečný omyl. Naopak tam, kde začíná smrt, musí hra pokračovat. Plnou parou vpřed. „Tobě to sluší,“ řekla paní Ceccherelliová a naklonila se, aby se mě dotkla. „Santa Claus v krátkých kalhotách.“ Byl skoro prosinec, ale já chodil ještě v kraťasech. „Vyrážka se výrazně lepší,“ řekla paní Drahoušková a také se předklonila, aby se mě dotkla. Pak si stoupla. „Pan Ceccherelli teď musí jako první strčit maršmeloun do ohně.“ Paní Drahouškové se chvěl hlas vzrušením. Pan Ceccherelli vstal a s tasenou vidličkou pomalu přistoupil k ohni. „Strčte ho tam,“ zvolala paní Drahoušková. „První je vždycky nejlepší.“ Hlas jí přeskakoval. Pan Ceccherelli strčil vidličku na fondue přímo do ohně. Zapraskalo to. Omluvně se rozhlédl. Bílému maršmelounu začaly rychle hnědnout kraje. Bílý maršmeloun připomínal roztékající se maso. „To stačí,“ zvolala paní Drahoušková, která celý pro ces velmi soustředěně sledovala. Pan Ceccherelli vyndal vidličku z ohně. Maršmeloun ukápl. „Rychle,“ vyzvala ho paní Drahoušková, „dejte pod něj ruku, nebo mi to nakapete na ten drahý koberec.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212630
Pan Ceccherelli dal pod maršmeloun ruku a strčil si jej do pusy. „Já na sladké moc nejsem,“ vysvětloval s plnou pusou, „ale tohle chutná opravdu zvláštně.“ Žvýkal pořád dál. Na rtu mu ulpěl kousek roztaveného maršmelounu. „Paolo,“ upozornila ho paní Ceccherelliová a uděla la gesto rukou. Její muž si hned otřel rty a zase se posadil. „Maršmelouny jsem poznala díky americkým vojákům,“ vykládala paní Drahoušková. „Vždycky mi přinesli sáček, když se tu zastavili.“ „To od nich bylo pozorné,“ podotkla paní Ceccherellio vá a přehodila si nohu přes nohu. Ze svého místa na zemi jsem měl pocit, že jsem na chvíli zahlédl místo, odkud vy chází krev, protože má dělohu velkou jako svatební dort. „Tak a teď jste na řadě vy,“ řekla paní Drahoušková. Paní Ceccherelliová vstala. Vidličku na fondue svírala v ruce jako zbraň. Kdysi to musel být někdo. Někdo vý znamný. Čekající ve velkém domě, až se muž domů vrá tí s úlovkem. Možná že byla pořád ještě někdo. Ale ne v Sonnenhügelu. Ten, kdo byl někdy někdo, mohl v Sonnenhügelu představovat úplné nic. A tomu, kdo nikdy nic nepřed stavoval, mohly v Sonnenhügelu najednou připadnout mimořádná privilegia. Paní Drahoušková si sice potr pěla na tituly a dobrý původ, ale i to dokázala bez udá ní důvodů dát stranou. Sonnenhügel měl své vlastní zákony. Plameny olizovaly maršmeloun paní Ceccherelliové.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212630