Nasadila si čepici jako Santa Claus. Řekla: „To vytvá ří atmosféru.“ „Drahoušku,“ obrátila se na mě, „jakmile tu budou pán a paní Ceccherelliovi, půjdeš si hezky opéct marš meloun.“ Přesně v osm hodin vešli Ceccherelliovi. Paní na sobě měla průsvitné šaty, pán měl smoking. Na mě s Matyl dou jen odměřeně kývli, jako by mezi námi neexistova lo žádné spojenectví. Výběr vidliček byl omezený. Paní chtěla bílou. Pán zelenou. Posadili se. „Tak,“ pravila paní Drahoušková, když jim strkala za dělávací mísu pod nos. „V Sonnenhügelu jste našli dru hý domov.“ „Začnu s bílou,“ oznámil pán. Paní se usmála. „A já s růžovou.“ Vyřkla to s odporem. Paní Ceccherelliová měla pleť bledší než kdy jindy, ale slušelo jí to. „Ještě do ohně nic nestrkejte,“ požádala je paní Dra houšková, „nejdřív trochu přiložím. Oheň musí pěkně praskat, jinak to nestojí za nic. Maršmelouny se musí hned rozpálit.“ Pak si Ceccherelliovy pečlivě prohlédla. „Tedy,“ oko mentovala je, „tedy, vy jste si vyšli ve velké večerní.“ Žádná reakce se nedostavila. Načež se paní Drahoušková zeptala: „Jak se vám líbí moje čepice?“ Paní Ceccherelliová se pevně držela opěrek židle. Dí val jsem se jí na boty, v nichž vězely její nechutné nohy.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212630