i její osobitý veselý a zvonivý hlas. Hlas, který v sobě ukrýval celý Ajlis s jeho domy, kostely, ulicemi, stromy, potoky a prameny. Zvonivý zvěstovatel nadcházejícího rána. Aniko se totiž vždy probouzela za rozbřesku a nahlas zpívala na své vysoké verandě, jako by chtěla vzkázat všem ajlisským muslimům, že v Ajlisu ještě žije a zní arménský hlas. Na rozdíl od Hajkanuš chodila do vangského kostela vždy hlučně, rázovala si to po staré horské cestě pro povozy a hlasitě rozprávěla. Tak, aby to všichni slyšeli, vzpomínala na Eschi, která se vrhla ze skály, proklínala Adifa beje, už zdálky nadávala Miralimu kiši, který z nejkrásnějšího ajlisského kostela udělal svůj odporný sklad. Jak se zdálo, hlas Aniko, která nikdy neopomenula zmínit, že přijala muslimskou víru a stala se ženou tak dobrého a vzdělaného člověka, jako je Písmák Vahab, neměl nic společného s hlasem té osiřelé arménské dívky, která jen zázrakem unikla tureckému bajonetu. Mimo veškeré pochybnosti to byl hlas skutečné vládkyně Ajlisu, znějící z hlubin věků. Jedním slovem, byl to ranní hlas Ajlisu!… Poté co se přestěhoval do Baku, Sadaj Sadygly často slýchával ten hlas ve svých ajlisských snech a každé ráno se s ním probouzel. V té době, kdy se na tváři starého světa, tváři odporné a sprostě prodejné jako stará děvka, teprve začínaly objevovat první známky podlého a neodvratného střetu 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212606