i její osobitý veselý a zvonivý hlas. Hlas, který v sobě ukrýval celý Ajlis s jeho domy, kostely, ulicemi, stromy, potoky a prameny. Zvonivý zvěstovatel nadcházejícího rána. Aniko se totiž vždy probouzela za rozbřesku a nahlas zpívala na své vysoké verandě, jako by chtěla vzkázat všem ajlisským muslimům, že v Ajlisu ještě žije a zní arménský hlas. Na rozdíl od Hajkanuš chodila do vangského kostela vždy hlučně, rázovala si to po staré horské cestě pro povozy a hlasitě rozprávěla. Tak, aby to všichni slyšeli, vzpomínala na Eschi, která se vrhla ze skály, proklínala Adifa beje, už zdálky nadávala Miralimu kiši, který z nejkrásnějšího ajlisského kostela udělal svůj odporný sklad. Jak se zdálo, hlas Aniko, která nikdy neopomenula zmínit, že přijala muslimskou víru a stala se ženou tak dobrého a vzdělaného člověka, jako je Písmák Vahab, neměl nic společného s hlasem té osiřelé arménské dívky, která jen zázrakem unikla tureckému bajonetu. Mimo veškeré pochybnosti to byl hlas skutečné vládkyně Ajlisu, znějící z hlubin věků. Jedním slovem, byl to ranní hlas Ajlisu!… Poté co se přestěhoval do Baku, Sadaj Sadygly často slýchával ten hlas ve svých ajlisských snech a každé ráno se s ním probouzel. V té době, kdy se na tváři starého světa, tváři odporné a sprostě prodejné jako stará děvka, teprve začínaly objevovat první známky podlého a neodvratného střetu 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212606
muslimů s Armény, zdálo se Sadajovi Sadyglymu o prapodivném kostele. Divné bylo, že se nepodobal žádnému z ajlisských kostelů. Zároveň v jeho děsivém, mystickém vzezření bylo něco z každého z nich. V tom snu se nedalo určit roční období. V Ajlisu bylo časné ráno, teprve začínalo svítat, vesnice se sotva probouzela z noční můry. V horách na stinných svazích ještě ležely ostrůvky sněhu. Nad nimi plula řídká bílá mračna jako beránci. A také tu zářilo kosmické, mystické světlo, na jednu stranu cizí a na stranu druhou — tak blízké a známé!… Vysoké bílé zdi kostela, který Sadaj viděl ve snu, byly zevnitř popraskané a právě skrze vzniklé skuliny prosakovalo do kostela ono zvláštní světlo a nepřetržitě se skrze ně linul hrůzostrašný zvuk připomínající bzučení včelího roje, ten zvuk jako by se odněkud z úplně jiného světa vléval přímo do kostela a odtud s ďábelskou zuřivostí zase spěchal skrze popraskané zdi rozšířit po světě jakousi strašlivou novinu, kterou sem přinesl. Od té doby Sadaje ten podivný nadpozemský šum nepřetržitě pronásledoval. Z rádia, z televizní obrazovky, z revolučních, náboženských a všelijakých vlasteneckých letáků vylepených všude po zdech vstupních chodeb domů a na pouličních sloupech, z titulků, které se černaly velkými písmeny na prvních stranách novin a časopisů — odevšad herec slyšel ten zvuk světla, který šířil po světě nebývalou hrůzu. Nechápal, proč musí žít 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212606
se stálým pocitem strachu v době, kdy, jak se zdá, se nikdo ničeho nebojí. Proč v každém slově, které si přečetl v novinách, slyšel v rádiu, v televizi, z úst řečníků na náměstích nebo žen na ulicích, slyší předzvěst tragédie. Proč cítil zármutek v srdci při pohledu na těhotné ženy nebo na mladé páry, které korzovaly ulicemi a parky — cožpak jen jeho jediného postihl osud strachovat se o budoucnost celého lidstva? Co ho tak v minulosti vylekalo, že měl teď hrůzu při pouhém pomyšlení, že ten řev ulic a náměstí dříve nebo později nastolí vládu nového Hospodáře? Proč právě jemu, Sadaji Sadyglymu, je souzeno už nyní snášet bolest a utrpení z neodvratného krveprolití? Aniž by Sadaj nacházel odpovědi na palčivé otázky, které ho tolik trápily, každou noc se mu zdálo o Ajlisu. Ajlis byl totiž nehojící se ranou v jeho srdci. Sadaj, který i tak míval vždy sklony upadat do depresivně melancholických nálad, se nyní s každým dnem víc a víc stranil světa a lidí. Často blouznil a sténal ze spaní. Ve svých nesouvislých monolozích zmiňoval jména: Hajkanuš, Aniko, Džamal, Ljusik, Babaš a spolu s nimi jména dalších lidí — některé Azada chanym znala, jiné ne. Když Azada chanym jednou uprostřed noci viděla, jak se Sadaj probudil a pokřižoval, dlouho se nemohla vzpamatovat. Jedné takové děsivé noci se v nesouvislých monolozích jejího muže objevilo všemi dávno zapomenuté ajlisské lišče. Sadaj sténal ve snu tak, že se Azada chanym, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212606