Brendan S i m m s : z ápa s o evro p sko u nadvl ád u
10 2
tím oficiálně uznal, že v průběhu předcházejících třiceti let v Evropě vznikl nový geopolitický systém, v jehož rámci zcela ustoupila do pozadí habsburská hrozba a středem zájmu na politickém kolbišti se náhle staly údajné neoprávněné nároky Ludvíka XIV. na zavedení univerzální monarchie. Nové uspořádání se prosazovalo rovněž v severní a východní Evropě. V červnu roku 1696 zemřel Jan Sobieski a jeho smrtí zároveň skončilo i období polského obrození. Mnohé záleželo na výběru jeho nástupce. Téhož roku se ruský car Petr I. vydal – teoreticky inkognito – na cestu, při níž se chtěl z první ruky seznámit s pokročilými státy západní Evropy, aby mohl po návratu lépe modernizovat Rusko. Jeho impérium se teprve krátce předtím jen obtížně vymanilo z odvěké izolace, když vyslalo diplomatické představitele do Rakouska, Dánska a Holandské republiky, a krátce poté následovalo zřízení velvyslanectví ve Velké Británii a Prusku. Měsíc nato zemřel švédský král Karel XI. a po něm nastoupil na trůn dospívající Karel XII. Mezitím Rakušané v roce 1699 dovedli uzavřením karlovického míru k vítězoslavnému konci válku s Turky. Osmanská říše byla nucena odstoupit Rakousku většinu území, která do té doby ovládala v Uhrách, Slavonii, Sedmihradsku a v některých částech Chorvatska, kdežto Podolí, Kamenec Podolský a část Ukrajiny připadly Polsku a Azov Rusku. Oba systémy se však v důsledku toho, že se na úsvitu nového století v balíčku octly nahoře dvě zcela nečekané karty, téměř současně propadly do hluboké krize. Velmoci se zabývaly otázkou, kdo nastoupí po slabomyslném a bezdětném španělském králi Karlu II. Vyhlídky na to, že by se jeho dědicem mohl stát nejpřijatelnější z nápadníků trůnu – vnuk Ludvíka XIV. Filip z Anjou –, vyvolávaly hrozivý přízrak nesmírně rozsáhlého bourbonského soustátí zahrnujícího samotnou Francii, Španělsko, Sicílii a Neapolsko, španělskou zámořskou říši a samozřejmě i Španělské Nizozemí. Takové impérium by bylo ještě hroznější, než jaké bylo v dobách Karla V. Další z nejvážnějších nápadníků španělského trůnu, totiž Karel Rakouský, by byl jen nepatrně méně hrozivý, poněvadž by ve své osobě znovu spojil obě hlavní linie habsburského rodu. Jediným řešením tudíž bylo rozdělení, ale různé kompromisní návrhy předkládané v letech 1699–1700 z těch či oněch důvodů ne uspěly. Dohody nebylo dosaženo ani do listopadu roku 1700, kdy Karel II. zemřel. V poslední vůli jednoznačně stanovil, že země španělské
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212488
2 . Ná st u p n i ct ví ( 16 49–1755)
koruny, jimž vládl, mají připadnout celé a nerozdělené buď dauphinovu druhorozenému synovi Filipu z Anjou, pozdějšímu Filipu V., anebo v případě odmítnutí Karlu II. Rakouskému. V důsledku toho byli jak Ludvík XIV., tak rakouští Habsburkové vystaveni nesnesitelnému tlaku. Znamenalo to, že vítěz získá vše. V únoru roku 1701 vjel Filip z Anjou, provázen francouzskými vojáky a rádci, do Madridu, zmocnil se královské koruny a přijal jméno Filip V., načež ho Ludvík XIV. okázale odmítl vyloučit z nástupnictví na francouzský trůn. „Už nejsou žádné Pyreneje,“ prohlásil vítězoslavně. Francouzský král téhož měsíce vtrhl do Španělského Nizozemí a vyhnal holandské posádky z pevností tvořících zmíněnou „bariéru“. V sázce nebyly ani tak španělské koloniální državy, či dokonce samo Španělsko, ale spíš životně důležité strategické křižovatky, jež představovaly Nizozemí a severní Itálie. Kdyby se jich zmocnila nějaká nepřátelsky zaměřená mocnost, především nějaký habsburský panovník vládnoucí jižně od Pyrenejí, Francie by byla znovu obklíčena. Jakmile by však zmíněná území ovládl Ludvík XIV., ani Anglie, ani Holanďané, či rakouští Habsburkové by se nemohli cítit v bezpečí. Poté, co se francouzští vojáci pevně uchytili ve Španělském Nizozemí, ani holandské, ani anglické politické představitele už vůbec nebylo třeba přesvědčovat, že je nutné postavit se francouzskému králi na odpor. Začátkem září roku 1701 uzavřeli Anglie, Spojené provincie a císař novou „Velkou alianci“, která měla zadržovat Ludvíka XIV. Jakmile krátce nato zemřel ve vyhnanství Jakub II., francouzský panovník v odvetu uznal jeho syna – „Jakuba III.“ – za anglického krále. Oficiální vypovězení války pak následovalo v květnu následujícího roku. V tehdejším ohromujícím ozbrojeném konfliktu, který vešel ve známost pod názvem válka o španělské dědictví, ve skutečnosti šlo o ovládnutí Nizozemí, Německa a severní Itálie. Vídenští „stoupenci války“ v čele s nejstarším synem Leopolda I. Josefem byli odhodláni vymýtit ve Svaté říši římské francouzský vliv. Kromě toho se projevovala důrazná potřeba zamezit Francouzům v přístupu do Milána – města, jež Leopold I. považoval za „nespornou součást“ Svaté říše římské a které mohlo Ludvíkovi XIV. posloužit jako základna k útoku na samotné Rakousko. A konečně Habsburkové si chtěli zachovat nárok na španělský trůn.59 Válka vedená na západě proti Ludvíku XIV. se tudíž stala jakousi vlasteneckou křížovou výpravou německých panovníků
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212488
Brendan S i m m s : z ápa s o evro p sko u nadvl ád u
10 4
vedených Rakušany. Koncem roku 1700 si Prusové na Vídni vynutili slib, že za podporu poskytnutou v boji proti Francii uzná kurfiřta Fridricha Braniborského za „pruského krále“, a rok nato pak došlo k jeho korunovaci.60 V říjnu roku 1702 vyhlásila Říše válku Francii a západní kraje do ní vyslaly početné síly, jimž velel slavný vojevůdce Ludvík Vilém Bádenský. Proti Ludvíkovi XIV. vytáhla do pole rovněž většina německých panovníků, například bádenský vévoda a hannoverský kurfiřt. Významnou výjimkou se stali kolínský kurfiřt Josef Klement a jeho bratr, bavorský kurfiřt Max Emanuel. Hlavní bojovou frontou se stala Svatá říše římská a jí byla podřízena ostatní bojiště – Itálie, Španělsko a zámoří. Válečné lodě Královského námořnictva přepadaly francouzské konvoje, aby – jak stálo ve směrnicích vydaných admiralitou – „je připravily o dodávky peněz a stříbra, na něž patrně spoléhají, pokud jde o podporu války“. V roce 1703 byl nájezd na španělskou Havanu odůvodněn nutností „způsobit újmu bourbonskému rodu a podpořit zájmy rakouského domu“.61 V roce 1704 se Ludvík XIV. usilovně snažil zasadit rozhodující úder v Německu a vyslal své hlavní síly, posílené početným bavorským vojskem, aby zaútočily na Vídeň. „Chudinka Říše,“ varoval anglický vyslanec v Berlíně, „teď vypadá zralá ke zkáze.“62 V srpnu téhož roku však francouzsko-bavorské vojsko rozdrtily v bitvě u Blenheimu* v jižním Německu spojené anglo-holandsko-říšské síly pod velením vévody z Marlborough.63 A rovněž téhož roku anglické loďstvo dobylo Gibraltar, čímž prakticky uzavřelo přístup do oblasti Středomoří. Po smrti císaře Leopolda II. v roce 1705 nastoupil Josef I., který v Říši, severně i jižně od Alp, horlivě prosazoval „německou“ věc. Rakousko-savojská vojska do roku 1706 vyhnala Francouze ze severní Itálie. Karel se ve Španělsku držel a pomáhala mu povstání proti Filipovi V., k nimž docházelo v Katalánsku a na jiných místech. Ze všeho nejdůležitější ovšem bylo, že anglo-holandsko-císařská vojska nadále úspěšně bila Ludvíka XIV. v Německu i ve Flandrech. V roce 1706 se francouzský král dočkal další rozhodné porážky v bitvě u Ramillies a jeho dva nejvýznamnější němečtí spojenci, bavorský a kolínský kurfiřt, propadli říšskému achtu. Splnění Ludvíkových nadějí na ovládnutí Svaté říše římské nikdy nevypadalo vzdáleněji. * Anglická podoba názvu bavorské vesnice Blindheimu. Kontinentální historiografie ovšem střetnutí zná pod názvem bitva u Höchstädtu. (Pozn. překl.)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212488