Nikdo nemá před plameny takový respekt jako blázen, který se ošklivě spálil. Chtěla jsem ta slova pošeptat Jacobovi do ucha. Chtěla jsem mu připomenout, že já jsem se spálila víc než jednou, že jsem prakticky na uhel. A že to neudělal kluk, kterého jsem jen tak náhodou potkala, ale především muž, který mě měl chránit ze všech lidí na světě nejvíc. Proto jsem se chovala jako malá. Měla jsem jizvy. Jenže jizvami do mě také vsákla touha po pomstě. Pomstě, která ve slabých chvilkách potemněla. Měla jsem naléhavé nutkání požádat Jacoba, aby zesílil zvuk, protože jsem chtěla slyšet Petea Townsenda zpívat, ale rozmyslela jsem si to. Jacob se příšerně mračil. Ještě nikdy jsem na jeho tváři tak rozzlobený výraz neviděla a nevěděla jsem, co mám dělat. Když jsem zavřela dveře, Jacob vypnul televizi, posadil se rovně a založil si paže na hrudi. Stála jsem u zdi jako přimražená. Rozhodla jsem se počkat, dokud nepromluví nebo se na mě aspoň nepodívá. Dál zíral na tmavou obrazovku. Čekal, až začnu mluvit já. Měla jsem být milá a říct, že je mi to líto. Přesně to jsem udělat chtěla. Přesně to jsem měla v úmyslu, než jsem vešla, ale jeho postoj mě zaskočil. Změnila jsem taktiku. „Jacobe, co má tvoje chování znamenat?“ Pohlédl na mě, znechuceně potřásl hlavou a znovu se obrátil k obrazovce. „Líbí se ti ten pořad?“ dorážela jsem na něho. Stoupla jsem si před televizi, abych upoutala jeho pozornost. „Tak co, ty už se mnou nebudeš nikdy mluvit?“ Jedinou jeho reakci bylo sarkastické: „Hezký účes.“ „Jak myslíš. Mně je to jedno.“ Otočila jsem se na podpatku a dělala, že chci zase odejít. To ho rázem probudilo. A bylo to sakra dobře, protože jsem nevěděla, kam bych šla, kdyby mě nechal zdrhnout podruhé. 98
HLEDAM PRITELKYNI PRO KONEC SVETA_TISK _320 str.indd 98
30.9.2015 16:06:05 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212382