98
Stephanie Lehmannová
Odešla jsem do jeho ložnice, jak bych ho tam mohla najít. Pokojská zde už uklidila. Jeho postel byla ustlaná. Jeho život byl u konce. Lehla jsem si na rovný čistý přehoz, schoulila se do klubíčka a tiše naříkala. Ať to není pravda. Ať není mrtvý… Můj otec, jediný člověk na světě, který mě skutečně miloval. Nedokázala jsem to unést. Jak se to stalo? Musela jsem to vědět. Hned. Šla jsem k telefonu a zvedla sluchátko. Kvůli bolesti u srdce jsem ani nemohla dýchat. Plíce prosily o vzduch a nedokázala jsem mluvit. Zavěsila jsem a přinutila se párkrát nadechnout. Pak jsem požádala hotelovou spojovatelku, aby mě spojila a čekala, až mě centrála přepojí. Teta Ida, která telefon používala nerada, mluvila hlasitě. „Kdo je to?“ „Olive.“ Sevřela jsem studené kovové sluchátko, jako by to bylo moje jediné spojení se světem. „Zavolala bych ti,“ řekla. „Promiň, ale nedokázala jsem se k tomu přimět. Sedím tady a čekám. Nezdálo se mi správné mluvit o takové věci po drátě.“ „Je to pravda?“ „Ano.“ „Jsi si jistá?“ V krku mi rostl knedlík. „Mrzí mě to, drahoušku. Tak moc mě to mrzí.“ „Jak?“ Zadržela jsem dech, jako bych se měla potopit pod vodu. „To ten automobil,“ řekla. „Selhaly brzdy. Neujel ani osm kilometrů od domova. Říkají, že se řítil z kopce a převrhl se. Přistál na hlavě a...“ Zadrhl se jí hlas. „Na místě zemřel.“ Dokázala jsem jen naříkat. „Mrzí mě to,“ opakovala, „moc mě to mrzí. Všechno samozřejmě zařídím. Pohřeb. S tím se netrap.“ „Ano,“ zašeptala jsem. „Co je to? Neslyším tě. Jsi samozřejmě rozrušená. Musíš hned přijet domů.“ „Teď?“
Butik na Astor Palace_TISK.indd 98
26.10.2015 8:31:49 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212379