malu nám brát to, co nade vše milujeme a uctíváme, až nás nakonec zničí, nebo přijmeme proces uzdravení plynoucí z přijetí naší bolesti a budeme si plnými doušky ve zdraví užívat života. Osobně si myslím, že právě to je záměrem výroku z Tomášova evangelia, který zní: „Jestliže zplodíte, co je ve vás, to, co máte, vás zachrání. Jestliže to v sobě nemáte, to, co v sobě nemáte, vás zahubí.“ Těžkosti, stejně jako odměny, které plynou z používání tohoto pravidla v životě, možná nejlépe vystihují slova svatého Františka. Ten o svém životě říká: „Bylo snadné milovat Boha ve všem krásném. Hlubší moudrost mě však poučila, abych spatřoval Boha ve všem.“ To znamená v ošklivých zážitcích stejně jako v těch krásných. Volba je jenom na nás. Pokud se rozhodneme pro uzdravení, je požehnání cestou, jak jej dosáhnout. Jakmile životě zvolíme cestu požehnání, existují obecně tři druhy či skupiny lidí v každé situaci, kterým je třeba požehnat. Přestože vždy samozřejmě existují výjimky, nejčastěji musíme žehnat těm, kteří trpí, příčině utrpení a těm, kteří se stali součástí tohoto procesu a byli opuštěni. Tyto skupiny si teď stručně popíšeme. Požehnání trpícím: Nejdříve ze všeho zaměřujeme své požehnání na zřetelné utrpení těch, kterým bylo ublíženo. V některých případech, jako tomu bylo v případě 11. září či tragédie v Beslanu, může mezi námi a těmi, kteří téměř nepředstavitelnou ztrátu prožívají,
Hovory s Bohem.indd 98
17.4.2015 12:42:19
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212372
Hovory s Bohem.indd 99
ležet třeba i veliká vzdálenost. V jiných případech, jako jsou nesplněné sliby či ztráta důvěry v milovanou osobu, může utrpení probíhat přímo před našima očima, neboť jsme to my, kdo trpí. Ať už je to jakkoli, žehnat těm, kteří trpí, představuje pravděpodobně nejjednodušší část. Požehnání příčině utrpení, ať je jakákoli: Pro spoustu lidí představuje toto nejtěžší část celého procesu. Pro jiné je ale žehnání příčinám bolesti, lidem či věcem, těm, kteří nám ublížili a připravili nás o součást sebe samých, která je nám nade vše drahá, natolik spjato s tradicemi, na nichž vyrostli, že se pro ně stává téměř druhou přirozeností. Právě v tomto okamžiku se síla požehnání stává v našich životech velmi skutečnou. Pokud v sobě dokážeme najít sílu požehnat těm, kteří nás zranili, stáváme se novými lidmi. Vyžaduje to však hodně síly povznést se nad dobro a zlo proběhlých událostí a říct si: „Dnes jsem víc než bolestí své minulosti.“ Setkal jsem se s lidmi, kteří mi povídali: „Udělám tohle ,požehnání‘ jen jednou, až nebude nikdo kolem, protože mí přátelé by tenhle způsob myšlení nikdy nepochopili. Ale jestli nebudu spokojený s tím, co se pak stane,“ pokračovali, „vrátím se zpátky k nenávisti a žárlivosti, které mi v minulosti vyhovovaly.“ A já těmto lidem odpovídám: „Skvělé! Stačí jen jednou!“ Jsem si tím doopravdy jistý, a to z jednoho jediného důvodu. Ve chvíli – v okamžiku –, kdy otevíráme dveře a necháváme do svého života vstoupit úžasnou 98
99
17.4.2015 12:42:19
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212372
možnost požehnání, měníme se uvnitř. V našem nitru nastane změna. Jakmile tato změna proběhne, už se nikdy nemůžeme vrátit zpátky… A proč bychom taky měli? Proč bychom si měli zvolit pocity, které nás dlouhodobě zraňují, když můžeme místo nich zažívat jiné, které nás uzdravují? Ať už to ale jednou zkusíte a vrátíte se zpátky – nebo ne –, musíte do požehnání, aby fungovalo, zahrnout všechny aspekty daného prožitku, včetně požehnání lidem, místům a věcem, které ze srdce nesnášíte a můžete vůči nim pociťovat obrovskou zlobu. Požehnání účastníkům a svědkům utrpení: Tohle je snadno přehlédnutelná část požehnání. Kromě vztahu mezi těmi, kteří trpí, a těmi, kdo jejich utrpení způsobili, jsou tady ještě ti, kteří tu zůstali a musejí vše nějak pochopit. To jsme my! My, kteří jsme zůstali, se musíme smířit se zabíjením civilistů a nevinných dětí v dobách války, s brutalitou vůči ženám v mnoha společnostech a s následky neúspěšných vztahů a zničených domovů. V přítomnosti cizího utrpení je lehké zapomenout na sebe, ale jsou to také naše reakce – naše přetrvávající pocity –, co vytváří poselství, jež po těchto tragédiích vysíláme Božské mysli. Koneckonců právě to, jak se cítíme coby jednotlivci i jako společnost, vyplňuje prázdnotu našeho vědomí po jakékoli tragédii jakékoli velikosti, ať už jde o tragickou událost v rámci rodiny či celého světa. Žehnejte i nám, kteří jsme svědky toho všeho!
Hovory s Bohem.indd 100
17.4.2015 12:42:19
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212372