Philomena (Ukázka, strana 99)

John Malone byl poněkud překvapen tónem dopisu od Doktora ­Hesse – rozhodně neměl v úmyslu naznačovat, že by pacient trpěl jakoukoli závažnou abnormalitou – ale souhlasil, že chlapce nechá prohlédnout ještě jednou. 2. prosince 1955 Anthonyho Leeho znovu odvezli do Dublinu, do nemocnice svatého Laurence na North Brunswick Street. Se zájmem sledoval, jak mu sestřička otírá části hlavy a obličeje a připevňuje malé lepivé věci (byly to elektrody, ale to on nevěděl) a pak je drátkem spojuje s nějakou krabičkou. Muž v bílém plášti Anthonymu dvacet minut svítil ostrým světlem do očí, vydával mu u hlavy hlasité zvuky, chtěl po něm, aby zavřel oči, aby se díval nahoru, dolů a kolem dokola.

Anthony se trochu mračil, ale neplakal. Byl důvěřivé dítě a nečekal, že na něj svět ušije nějakou boudu. Nechápal tu hru, kterou dospělí hráli, ale nebolelo to, tak se rozhodl spolupracovat. Když to bylo všechno hotové, sestřička se sehnula a dala mu červené lízátko.

Když mu nastavila tvář, aby jí dal pusu, udělal to, a ona se rozesmála.

Zprávu o elektroencefalografickém vyšetření pana Anthonyho Leeho sepsal vrchní neurochirurg nemocnice, Andrew MacDermott.

Nevykazovalo žádné „fokální nebo specificky epileptické známky a je pravděpodobně v mezích normálu“.

Nemocnice zaslala výsledky doktoru Maloneovi, který se usmál, spokojený, že se potvrdilo, že měl pravdu.

Drahý doktore Hessi, je mi líto, že vám má stručná zpráva způsobila takové starosti.

Osobně jsem byl s chlapcovým mentálním stavem, jeho fyzickým stavem i neurologickým vyšetřením naprosto spokojen.

Jeho svalový tonus, síla, koordinace, držení těla i postoj byly všechny normální, stejně jako jeho kraniální nervy. Opětovná pro­ hlídka u kolegy neurologa (2/12/55) byla uspokojivá a tentokrát 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212363

se podařilo patelární reflexy vyvolat. Přikládám zprávu neurologa a dávám mu 100% potvrzení o skvělém zdravotním stavu.

S pozdravem, John P. Malone, MD Doktor Hess brblal kvůli neurologově formulaci – pravděpodobně v mezích normálu není totéž jako rozhodně v mezích normálu – ale Marge byla neodbytná. „Já jsem toho chlapce viděla,“ říkala, „a dávám ti svou osobní záruku, že je normální, Doktore. Prosím, dovol mu přijet, buď tak hodný.“ Doktor, poněkud neochotně, souhlasil, že pokud se Marge zaru­ čuje, může chlapec přijet.

Marge Hessová zatelefonovala matce Barbaře a naléhala na ni, aby děti poslala, jak nejrychleji bude moci. Matce Barbaře se ulevilo – ti lidé na pasovém kvůli tomuto případu nadělali takového povyku, že už se nemohla dočkat, až je pošle pryč. Marge zjistila, že jsou volná místa na letu společnosti Pan Am ze Shannonu na následující neděli, a matka Barbara jí řekla, ať je tedy zarezervuje.

Marge byla tak nadšená, že se téměř zapomněla zmínit o těch fotografiích, ale ještě včas si vzpomněla. „Ještě jedna poslední věc, matko představená! Prosím, udělejte dětem nějaké fotky, abychom o nich měli nějaký doklad z doby, než opustí opatství. Náklady na film můžete připsat na účet a vyrovnáme to potom všechno společně s darem.“ Hned jak matka Barbara zavěsila telefon, probírala se hromadou dokumentů na svém stole. Našla ty, které potřebovala, a dala je do pošty, jeden za Mary a jeden za Anthonyho.

Já, Margaret Feeneyová, známá v církvi jako sestra Barbara, představená opatství Sean Ross v Roscrea v hrabství Tipperary v Irsku, přísahám a prohlašuji: 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212363

že opatrovnictví Anthonyho Leeho narozeného mimo sva­ zek manželský Philomeně Lee bylo převedeno na mne jakožto představenou opatství Sean Ross v Roscrea, jak dokládá zde přiložené místopřísežné prohlášení, kterým se matka navždy zříká veškerého nároku na zmíněné dítě.

Jakožto zákonná opatrovnice se tímto vzdávám veškerých nároků na Anthonyho Leeho a postupuji ho Dr. Michaelu Hessovi a paní Marjorie Hessové, bydlištěm v Moundale Drive 810, Fer­ guson, Missouri, USA, k zákonné adopci.

Podepsala a přísahou stvrdila výše uvedená Margaret Fee­ neyová.

102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212363