Za chvilenku byli nahoře. Marjánka odevzdávala své velitelce těžký balík poštovní. „To přines listonoš, milostpaní…“ Pepička přečetla nadpis a poštovní značku. „Božínku, tatínek Vejvara něco posílá, maminko.“ „Nech to, holka, nerozdělávej, až pak. A vezmi to od Paštyky – tak.“ Paštyka odevzdal svoje břemeno, desetkrát „rukulíbal“, poroučel se, ale motal se ve dveřích, jako se motávají poslové, očekávající, že něco dostanou. Vždyť věděl Paštyka, že s prázdnem neodejde. „Počkejte, počkejte, domovníku,“ zadržela ho paní Kondelíková, šukajíc v almárce. „Tohle vezměte ženě – trochu kávy a cukru na svátky – a tuhle lahvičku punče – pro vás pro všecky. Uvařte si a vypijte na naše zdraví. A tuhle vám nechal pán nějaký tabák, tak…“ „Ježíšmarjá, milostpaní, to nemuselo být,“ zdráhal se Paštyka a bral horlivě oběma rukama. „Zaplať pánbůh – to se žena zasměje.“ „A dejte pozor, Paštyko, aby mladým do bytu nikdo nevlez, když je tam prázdno. Zamkla jste přece dobře, Marjánko, co? – Podívejte se tam chvílemi nahoru, Paštyko, a než zamknete, prohlédněte dům, aby se někdo neschoval u půdy nebo u sklepa. A zítra ať si vaše žena přijde, budou tu nějaké zbytky – počkejte, tuhle trochu ořechů pro děti… Tak, můžete jít.“ Paštyka se sápal po ruce paničky, aby ji políbil, panička utrhovala, arci tak, aby políbit mohl, a domovník se vykobrtal.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212334