koneckonců ani moc tmy. Vykrojená polovyztužená podprsenka Marlene a tanga v barvě „Losangeleská růže“ jen prohlubují ponížení, když se nezadaří. Oba jsme byli vyčerpaní, nebo aspoň tak jsem mu to řekla. Odvrátil se. Chviličku jsem měla pocit, že pláče. Brzo ale usnul, nebo to aspoň předstíral. Ležela jsem tam a toužila po něm. Připadala jsem si jako tragická hrdinka, něco jako Sylvia Plathová. Jeden dotek, a byla bych umřela. Jeho nahé tělo – nesbalila jsem mu pyžamo – mě vzrušovalo. Dole pod našimi okny někdo opile hulákal. On spal tiše, nehybně. V místnosti bylo horko. „Co velikonoční svátky?“ začala jsem vesele a zaklapla jsem znovu slánku a pepřenku do sebe. „Tak trochu jsem pozvala Claru a Petea, aby s námi jeli do Suffolku.“ Tázavě zvedne obočí. „Prosím?“ Ani mě neposlouchá. „Clara a její rodina – pozvala jsem je na Velikonoce do Suffolku.“ „Hm, vážně?“ Moc povzbudivě to nezní. Vidím, jak mu v očích blikají myšlenky jako čísla NASDAQ. Možná si vzpomíná, jak těžký týden mám za sebou, a lituje mě. Možná se cítí provinile nebo trapně kvůli včerejšímu večeru. „Philipe –“ „Ne. Ano. Ne. Může to být dobrý nápad.“ Ztratil zájem. Vzpomenu si na to, jak jsme přijeli do Brightonu prvně. Tehdy jsme tu podnikli bitvu se sáčkem bonbonů, které jsme se pokoušeli jeden druhému házet do pusy, a Philip vyl smíchy. V kontrastu s tou vřelou vzpomínkou mi teď připadá ještě chladnější, a to mě ničí. „Skvělé. Zkusím zjistit, jestli by Robin a Ian mohli přijít s miminkem o Velikonocích na oběd. I když Ian mož ná nebude moct, rodí se mu jehňata. Třeba bychom mohli 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212259