koneckonců ani moc tmy. Vykrojená polovyztužená podprsenka Marlene a tanga v barvě „Losangeleská růže“ jen prohlubují ponížení, když se nezadaří. Oba jsme byli vyčerpaní, nebo aspoň tak jsem mu to řekla. Odvrátil se. Chviličku jsem měla pocit, že pláče. Brzo ale usnul, nebo to aspoň předstíral. Ležela jsem tam a toužila po něm. Připadala jsem si jako tragická hrdinka, něco jako Sylvia Plathová. Jeden dotek, a byla bych umřela. Jeho nahé tělo – nesbalila jsem mu pyžamo – mě vzrušovalo. Dole pod našimi okny někdo opile hulákal. On spal tiše, nehybně. V místnosti bylo horko. „Co velikonoční svátky?“ začala jsem vesele a zaklapla jsem znovu slánku a pepřenku do sebe. „Tak trochu jsem pozvala Claru a Petea, aby s námi jeli do Suffolku.“ Tázavě zvedne obočí. „Prosím?“ Ani mě neposlouchá. „Clara a její rodina – pozvala jsem je na Velikonoce do Suffolku.“ „Hm, vážně?“ Moc povzbudivě to nezní. Vidím, jak mu v očích blikají myšlenky jako čísla NASDAQ. Možná si vzpomíná, jak těžký týden mám za sebou, a lituje mě. Možná se cítí provinile nebo trapně kvůli včerejšímu večeru. „Philipe –“ „Ne. Ano. Ne. Může to být dobrý nápad.“ Ztratil zájem. Vzpomenu si na to, jak jsme přijeli do Brightonu prvně. Tehdy jsme tu podnikli bitvu se sáčkem bonbonů, které jsme se pokoušeli jeden druhému házet do pusy, a Philip vyl smíchy. V kontrastu s tou vřelou vzpomínkou mi teď připadá ještě chladnější, a to mě ničí. „Skvělé. Zkusím zjistit, jestli by Robin a Ian mohli přijít s miminkem o Velikonocích na oběd. I když Ian mož ná nebude moct, rodí se mu jehňata. Třeba bychom mohli 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212259
uspořádat na zahradě hledání velikonočních vajíček, jestli na to Clařiny děti nejsou už moc velké.“ Philip si dosoluje polévku. Bílého hermafrodita nechává pořád osamělého na stole. Já ho pořád vracím zpátky. Dno pepřenky je uštípnuté. Pořádně do sebe nezapadají. A nikdy už nezapadnou. Majitelka restaurace – žena s blonďatými dredy za pultem – by je měla vyhodit a koupit nové. S náhlou jistotou vím, že mě opustí. Je konec. Je pozdě. Nemůžu nic dělat. Povzdechne si; celé tělo se mu otřese. „Miláčku,“ řekne, „tenhle týden budu muset znova odletět. Singapur. Při troše štěstí jen na pár dní. Ani ne týden, nebo možná… týden. Jed na porada za druhou, a důležité. Zvládneš to doma sama?“ Zdá se mi, jako by moje tvář patřila někomu jinému. „Nebudu sama. Mám Millie. A Martu.“ „Hlavně v noci pořádně zamykej – a zavírej na řetěz, ano?“ Ví, že na to vždycky zapomínám. Kousnu se zevnitř do tváře. „My to zvládneme. Nic se nám nestane.“ Nesnáší lidi, co si stěžují, „fňukaly“, jak říká. Svou poslední asistentku, až děsivě výkonnou absolventku Harvardu, vyhodil proto, že si pořád stěžovala na klimatizaci v kanceláři. Odstrčí talíř s polévkou. „Neber to na lehkou váhu. Někde tam pobíhá maniak.“ „Já vím. Proboha, Philipe, mně to říkat nemusíš.“ Něco mezi námi proběhlo. Jeho tvář je zoufale zranitelná. Vzchopí se k nebývalému výlevu nadšení: „Škoda, že musíš pracovat, jinak bys mohla jet se mnou, jako za starých časů.“ Za starých časů. Žena s blond dredy odnese naše talíře. Zeptá se, jestli nám polévka chutnala, a Philip, který jí většinu schoval pod chléb (nebo do něj), řekne, že byla skvělá. Člověk si vystačí s přetvářkou. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212259
Žaludek se mi zase usadí. Už zase cítím obličej. Neodejde ode mě, ještě ne. Cítím, že pořád existuje šance, že se všechno může zase napravit, že můžeme začít znova. Tady, s Philipem v malém bufetu v Brightonu, si poprvé po strašně dlouhé době zkouším představit obyčejný život.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212259