Sedm tváří translatologie (Ukázka, strana 99)

nových národů, v Africe vytváření národních identit, na Blízkém východě střežení svatých míst a na Dálném východě a v Asii pomáhali udržovat při životě plamen křesťanství. Nezapomínejme ani na to, že františkáni se usadili v různých královstvích starého kontinentu, stejně jako ve Španělsku, kde ve všech autonomních oblastech znají a ne­únavně hájí jedinečnost území, na němž se usídlili. Jejich počínání nikdy nebylo pasivní – jejich usilovná lexikografická, ba i zeměpisná, botanická, lékařská, historická, literární a další práce zprostředkovává onu jedinečnost a osobitost a skrze ni i vlasteneckou hrdost. A jak by ne. Stejně jako další řády i františkáni potřebovali královská privilegia, aby mohli vykonávat misie. Jednotlivým územím byli přiřazováni na základě královských nařízení a rozhodnutí autorit řádu. Samotná Řehole svatého Františka, adresovaná „všem, kdo chtějí sloužit Pánu“, a „všem vesnicím, lidem, kmenům a jazykům a všem národům“, detailně určuje, jak jednat, když budou posláni například do zemí saracénů a bezvěrců, ale také, a to především, detailně popisuje postoj menších bratří a onu lásku k Bohu a ke všemu stvoření.

Zvláštní je případ Ameriky, kde byly misie od počátku provázány s eticko-mytickým jádrem hispánské kultury. Být Španěl a být křesťan znamenalo jedno, i pro indiány – být Španěl či patřit k jejich civilizaci a být křesťan bylo to samé. Přestože se – především mezi misionáři – začalo uvažovat o nutnosti jasného rozlišování mezi „hispánstvím“ a „křesťanstvím“, nikdy ho nebylo plně dosaženo. K upevnění spojování myšlenky španělské národnosti s náboženstvím došlo na základě průběhu španělské expanze v rámci římského impéria a arabských kalifátů (po obsazení daného regionu se ustanovila vláda a obyvatelstvo konvertovalo k náboženství dobyvatele). S rozpadem španělského impéria začala být v nově vzniklých republikách znovu pociťována potřeba jasného rozlišování mezi oběma skutečnostmi, ale nacionální a vlastenecké puzení nadále podněcovalo náboženský zápal, o nějž usilovaly i náboženské řády. Podobně jako za časů španělské conquisty bylo vzdělání i v mladých republikách většinou v rukou duchovních a ti do něj zahrnovali péči o dušení vývoj i vštěpování vědomostí. Vztahy církve a státu byly v této době bezpochyby velmi významné a byly provázané s revolucemi (především evropskými) daného století a s osvícenskými myšlenkami. Duchovní, jejichž úkolem bylo vštípení víry a indoktrinace lidu, si přáli zachovat v národu náboženské cítění. To však vůbec nebylo jednoduché vzhledem k novým myšlenkám přicházejícím z Evropy, které jejich snahu příliš nepodporovaly. Na druhou stranu však jedinečné kulturní prostředí těchto oblastí nepřipouštělo ani obdobné postoje jako v bývalé metropoli. Za daného stavu věcí se duchovní potýkali – 98 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212199

se složitým úkolem – zachovat víru a zároveň vzdělávat nové občany a národy.

Překlad je jedním z nejúčinnějších způsobů, jak se přiblížit kultuře jiného lidu a rozšířit vědomosti vědecky a kulturně závislých společností, jakými byly bývalé kolonie. V 19. století, kterým se ve svém bádání zabývám, se nacionální hnutí projevují také na novém kontinentě. V počátcích utváření ekvádorského státu na jeho území vznikaly nejrůznější konflikty (z politických, hospodářských, morálních i jiných důvodů) a koexistovalo zde několik protichůdných myšlenkových proudů – osvícenské myšlenky soupeřily s myšlenkami tradicionalistickými a konzervativními, jež byly hájeny i ze strany církve. Myšlenky intelektuálů se opíraly o dědictví křesťanských či laicistických autorů nového ražení a využívaly překladu jako prostředku, pomocí něhož se lze dostat do univerzitního prostředí i k prostému lidu, a to například prostřednictvím tisku. Řádoví bratři a klerici toto řemeslo s úspěchem vykonávali v rámci svých náboženských a intelektuálních misií, čímž umožnili vývoj americké společnosti až k samostatnosti, které měly jednotlivé země dosáhnout po desetiletích jejich vlivu a společenského vývoje.

V tomto kontextu vystupuje osobnost ekvádorského řeholníka, otce Vicenta Solana z řádu menších bratří, autora nesčetných děl a jedinečného překladatele. Řádový bratr Vicente Solano. Stručný životopis Domingo Solano Vargas Machuca se narodil 16. října 1791 ve městě Cuenca (Ekvádor). Jeho otcem byl Tomás Solano Gutiérrez a matkou María Vargas Machuca. Když bylo Vicentovi devět let, přišel do františkánského kláštera sv. Pavla v Quitu. Vstoupil do řádu menších bratří svatého Františka a přijal prosté jméno Vicente. V květnu roku 1814 byl vysvěcen na kněze a v řádu zůstal až do dne své smrti, 1. dubna roku 1865. Za svého života byl považován za člověka zásadové a osvícené mysli a ve svých třiceti sedmi letech, tedy v roce 1828, uveřejnil své první dílo La predestinación y reprobación de los hombres según el sentido genuino de las escrituras y la razón (Předurčení a zavržení lidstva podle původního smyslu Písma a rozumu). Díla řádového bratra Vicenta Solana shromáždil bývalý ekvádorský prezident Antonio Borrero Cortázar a nyní jsou sebrána ve čtyřech svazcích.

Kromě knižních děl zaslouží zmínku také články a dopisy uveřejněné v dobových periodikách. Tisk byl jednoznačně Solanovým oblíbeným prostředkem při řečnických soubojích a obraně náboženských a vlasteneckých hodnot, stejně jako zbraní proti despotismu. Je to právě tisk, na který se spoléhá jako na obránce a šiřitele idejí a jemuž přisuzuje – 99 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212199

veškeré demokratické hodnoty. „Jestliže tisk neříká holou pravdu, nezaslouží si nazývati se republikánským“, „moci nelze zneužívati jinak než bezuzdným tiskem,“ prohlásil. To on se zasloužil o vznik periodik El Eco del Azuay, La Alforja a El Telescopio, která měla bojovat proti tažení generála Lamara proti jižní oblasti Kolumbie. Založil také noviny El Semanario Eclesiástico3, La Luz4 a La Escoba5, jejichž hlavním cílem bylo „zamésti se všemi špinavostmi, jež hlásá La Libertad“ (časopis, který vycházel v Quitu). Spolupracoval rovněž s časopisy El Cuencano, La República, La Razón atd.

Vlastenecký kněz Tento nadpis, jenž je také názvem jednoho spisu bratra Solana z jeho sbírky Escritos sobre política general, nacional y extranejra (Spisy o všeobecné, domácí a zahraniční politice), dokonale definuje autorovu osobnost. Uvádí zde, jaké vlastnosti a schopnosti mu dodávají sílu, a zároveň mluví o podmínkách, jež jsou nezbytné při obraně náboženských a vlasteneckých hodnot. „Zbraní kněze, opravdového vlastence, jest tisk (pokud umí dobře psáti), modlitba a kázání, tedy výklad evangelií. Ruce pozvednuté k nebi jsou mocnější než vojska, praví Bossuet.“6 Tento františkán se také vyjadřuje o zbožné povaze a její způsobilosti pro nastolení božského pořádku a božího království: „Kněz je jediným občanem, který má právo a povinnost zachovati si nestrannost při sporech, nenávistných přích, bojích politických stran či názorů, které rozdělují lidstvo, neboť on jest především občanem věčného království, společným otcem vítězů i poražených, člověk plný lásky a pokoje, služebník toho, jenž nechtěl na svou obranu ani kapku krve prolíti a jenž pravil Petrovi: Schovej ten meč do pochvy.“7 O svém literárním nadání a vlasteneckém zapálení informuje i samotný Solano ve svém duchovně autobiografickém spise s názvem Espíritu 3

4

5

6 7

Jejich hlavním cílem bylo potírat antisociální a protináboženské principy ražené časopisem El Ecuatoriano de Guayas, v jehož 70. a 74. čísle jsou patrné tendence odporující katolickému učení a doktrínám osobností, jako jsou Hobbes, Bentham, Compte apod.

V tomto periodiku psal na obranu náboženských a církevních zájmů, přičemž se opíral o intelektuály, jakými byli Frayssinous, Madrolle či La Mennais. Také zde uveřejňoval politické a přírodopisné články.

La Escoba byl posledním a nejdůležitějším periodikem, které Solanovi vycházelo. V něm uveřejnil sbírku vědeckých, literárních, životopisných, politických a jiných článků. Také zde stojí za zmínku cyklus článků vycházejících pod názvem Revista de algunos hombres de nuestro tiempo (Časopis o některých velikánech naší doby).

Obras II, s. 384.

Ibid., s. 282.

– 100 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212199