zbude, se uhněte těsto. V tom hnětení spočívá veškeré umění. Těsto se musí hníst tak dlouho a tak dovedně, aby se nerozpadalo a šly z něho mezi dlaněmi umnout tenké nudličky. Je to velká práce, ale jídlo vynikající! Nudličky se pak zavaří do vody a ochutí se tvarohem, máslem nebo zelím – tak jako obyčejné halušky. Já kikimen halušky v životě nevařila. Jožka odešel do práce, ale jeho bratr Jani a bratranec Štefi seděli doma a sledovali, jak si budu počínat. Samozřejmě mi to nešlo tak rychle jako mojí tchyni, když jsem to dělala poprvé v životě. „Tý to trvá!“ posmívali se mi. „Hele, jak se s tím loudá! Taková mladá ženská a hejbe se, jako by šla za rakví!“ Do očí se mi draly slzy, stěží jsem potlačovala pláč. Ale pak jsem se naštvala: „Ty smrkáči jeden usoplenej!“ křikla jsem na Janiho, ačkoliv byl o dva roky starší než Jozef. „Počkej, až přijde Jožka domů, ten ti dá! A kdybys hlady umíral, nedostaneš ani halušku!“ Jani a Štefi se mi chechtali, až se plácali po stehnech. Pak přišel Jožka domů a halušky mu chutnaly. Těm dvěma smrkáčům jsem nakonec taky nandala. Za pár dní jsem jim uvařila šarišské kynuté knedlíky. Tohle jídlo zase oni neznali. Štefan s Janim jenom valili oči, co to dělám. Nandala jsem jim plnou mísu. „No, Ilon,“ povídá pak Štefan, „kdybych dostal ženu, která mi bude vařit takovýhle knedlíky, tak budu rád.“ Jenomže než si stačil ženu najít, zabili ho gardisté. Jako každá normální romská žena jsem Jožkovi také utekla. Když mladá bori nemohla vydržet, jak s ní v domě tchyně zacházejí ve snaze udělat z ní ideální bytost, utekla k mamince. Tchyně, švagrové a mladý manžel si uvědomili, že to s převýchovou přehnali, muž si pro ženu za pár dní přišel a pak měla na chvilku pokoj. Já Jožkovi utekla jedenáct měsíců nato, co jsem přišla do Kapušan. Právě se nám narodilo první dítě, malý Milánek. Mohly mu být tři neděle, držela jsem ho v náručí a utíkala jsem přes pole, lilo, foukal vítr, moje dobrá tchyně právě okopávala brambory, volala na mě: „Kam běžíš, děvenko, zůstaň doma! Vždyť to dítě zabiješ, ubožátko nevinný!“ Ale já pro pláč nemohla ani odpovědět, utíkala jsem dál, utíkala jsem skoro celých deset kilometrů z Kapušan do Šariše. Jožka mě totiž zbil. A proč? Po porodu za mnou přišla do Kapušan naše Maruša, aby mi s malým trochu pomohla. Za pár dní se
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212075