„To brzo zjistíš. Poprava začne co nevidět. Pojď, najdem si něco na zub. Koukám, že padáš hlady.“ Cole zaváhal. Byl zraněný, a rozhodně ne ve stavu, aby se pokoušel přejít skrz Pustozem sám a beze zbraně. Hrát si na hrdinu a nechat se kvůli tomu zabít nikomu nepomůže. „Máš pravdu,“ řekl sklesle. Derkin ho přátelsky poplácal po rameni. „Do města je to vocaď kousek pěšky. Půjdu pomalu. Možná se ti ještě budou podlamovat kolena.“ Po několika nejistých krocích Cole s překvapením zjistil, že má v nohách sílu. Brzy se musel mírnit, aby se nepřehnal kolem svého druha, z jehož toporného belhání ho bolestně píchlo u srdce. „Zvládáš to?“ zeptal se Derkin potřetí nebo počtvrté, když scházeli po blátivé cestě do města. „Dobrý,“ odpověděl Cole. „Už to není daleko.“ Zdálo se to téměř nemožné, ale Derkin ještě zpomalil. „Fíha, ani mi nedošlo, jak kvaltuju. S takovou tě někde ztratím.“ „Upřímně řečeno, chůze mi dělá strašně dobře,“ řekl Cole spěšně. V břiše mu opět zakručelo. „Chceš si dát pauzu?“ „Ne, jen bych něco sněd. Jsem fakticky vyhládlej.“ „Hladovej a slabej jak kotě, řek bych. A já tě tady nutím skoro do běhu. Dobrý, žádnej spěch.“ Když se Derkin zastavil, aby si promasíroval klouby, Cole se snažil nedávat najevo zklamání. Pochmurně hleděl na Novobraní a pohledem bloudil po puklinách, které jizvily zemi. Většina z nich byla několik stop hluboká. Po dešti se na dně tvořily louže, kterými probublávaly plyny stoupající zpod města. Jedna dvě praskliny byly hlubší a ukrývaly v sobě pouze neproniknutelnou tmu. Najednou se kolem Colea prohnal jakýsi pes, vběhl do kaluže a pocákal ho bahnem po celém obličeji. Cole se vztekle otřel. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212066
„Proč jsou všude ty pukliny?“ „Povídá se… že Pustozem vznikla… když tělo Černýho pána spadlo z nebes,“ odpověděl Derkin a nasál vzduch do plic. Cole si uvědomil, že jde rychle a Derkin má co dělat, aby s ním držel krok. Najednou zrozpačitěl, protože na mužíkově tváři za hlédl stud. S těma strašlivě zkroucenýma nohama musí být těžký život. Zpomalil a ve snaze zachránit Derkinovu čest předstíral vyčerpání. „Bohové neumíraj jen tak,“ řekl Davarus znaveně. „A fakticky nesnášej, když někdo sbírá jejich těla.“ „Takže ty něco víš o dolování kouzla?“ „Trochu,“ odpověděl Cole zasmušile. Vybavil si, co se stalo na Mořelamu — místě věčného odpočinku Malantise, Pána Hlubin. Vzpomínky na hrůzné chvíle, kdy jeho loď pohltily proklaté vody Hromového moře, ho budou strašit do konce života. Opět se vydali na cestu a nakonec dorazili do středu města, kde se před vyvýšenou plošinou shromáždil velký dav lidí. Uprostřed plošiny Cole zahlédl muže přivázaného ke kůlu. Zdálo se, že muži ve tváři ztuhl úšklebek, a Coleovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že mu z pravé části úst někdo vyřízl velký kus masa. Způsobená jizva vypadala jako věčný nesouměrný škleb. Za zajatcem nastal ruch. Coleovi se rozšířily zorničky, když viděl, že za kůlem se skrývají tři bledé postavy. Jejich šat byl nezaměnitelný. „Služebnice Bílé paní,“ řekl temně. Derkin přikývl. „Trojka.“ Jedna ze služebnic připlula k okraji plošiny a oslovila obyvatele města. „Tento muž byl odsouzen k smrti. Ať jeho osud poslouží jako varování všem přítomným. Buďte poslušni zákonů ustanovených naší paní, nebo ponesete následky.“ „Hajzl násilnická,“ vykřikla z davu jakási žena a lidé v odpověď spustili posměšný křik. Služebnice se obrátila ke svým sestrám. „Začněte.“ Trojka se společně vrhla na Ksichtila, který zmizel ve víru bílých šatů. Štíhlé paže bledých žen jako by splynuly. O několik vteřin 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212066
později se služebnice vzdálily a zanechaly za sebou visící torzo, z něhož se na deštěm ošlehanou plošinu proudem řinula krev. Ksichtil ani neměl čas vykřiknout. Jedna ze služebnic pozdvihla mužovu hlavu, čímž si od davu vysloužila výkřiky nadšení. Pak ji hodila z plošiny na zem, kde s hlasitým šplíchnutím dopadla do kaluže. Za dalšího jásotu následovaly ruce a nohy. Jedna paže přistála přímo před Colem, který byl vděčný za to, že neměl, co by vyzvracel. Derkin se kolem něj překvapivě rychle probelhal, přidřepl si a začal sekat sekáčkem. O chvíli později držel v ruce zakrvácený prst s prstýnkem. „Stříbrnej,“ hvízdl spokojeně. „Máma bude mít radost.“ Cole přihlížel s hrůzou v očích. „Co udělal, že si tohle zasloužil?“ Derkin si vložil prst do kabátu. „To kvůli Zlatíčku, Corvacově holce. Obvinila Ksichtila, že prej po ní vyjel. S Corvacem si radši nic nezačínej. Je to vůdce Vzteklejch psů. Ti vedou práce v dolech.“ „Mohli ho oběsit, nebo co já vím! Cokoli, jenom ne tohle.“ Služebnice Bílé paní sestoupily z plošiny a jako duchové se k nim přiblížily, tváře z dokonalé slonoviny potřísněné světlou krví. Nezdálo se, že by jim v nejmenším vadilo, že sotva před několika okamžiky holýma rukama brutálně rozsápaly člověka. „Tohohle ses měl zbavit,“ řekla jedna z nich. Bylo těžké říct, jestli je to oznámení nebo otázka. „Vzbudil se dřív, než jsem na něm moh začít,“ odpověděl rozřezávač mrtvol nesměle. „Má zkušenosti s dobýváním kouzla. Tady v Pustozemi by se fakt moh hodit.“ Služebnice připlula těsně před Colea a položila mu zkrvavenou ruku na tvář. Měl co dělat, aby neucukl. „Je na tobě cosi neobyčejného,“ řekla. „Nosíš cejch smrti… a přesto nepatříš k Nezrozeným. Kdo jsi?“ „Nikdo, na kom by nějak záleželo,“ odpověděl rychle a doufal, že Derkin bude držet jazyk za zuby. Neměl tušení, co měla bledá žena na mysli, když zmínila Nezrozené, ale začínal si myslet, že 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212066