„To brzo zjistíš. Poprava začne co nevidět. Pojď, najdem si něco na zub. Koukám, že padáš hlady.“ Cole zaváhal. Byl zraněný, a rozhodně ne ve stavu, aby se pokoušel přejít skrz Pustozem sám a beze zbraně. Hrát si na hrdinu a nechat se kvůli tomu zabít nikomu nepomůže. „Máš pravdu,“ řekl sklesle. Derkin ho přátelsky poplácal po rameni. „Do města je to vocaď kousek pěšky. Půjdu pomalu. Možná se ti ještě budou podlamovat kolena.“ Po několika nejistých krocích Cole s překvapením zjistil, že má v nohách sílu. Brzy se musel mírnit, aby se nepřehnal kolem svého druha, z jehož toporného belhání ho bolestně píchlo u srdce. „Zvládáš to?“ zeptal se Derkin potřetí nebo počtvrté, když scházeli po blátivé cestě do města. „Dobrý,“ odpověděl Cole. „Už to není daleko.“ Zdálo se to téměř nemožné, ale Derkin ještě zpomalil. „Fíha, ani mi nedošlo, jak kvaltuju. S takovou tě někde ztratím.“ „Upřímně řečeno, chůze mi dělá strašně dobře,“ řekl Cole spěšně. V břiše mu opět zakručelo. „Chceš si dát pauzu?“ „Ne, jen bych něco sněd. Jsem fakticky vyhládlej.“ „Hladovej a slabej jak kotě, řek bych. A já tě tady nutím skoro do běhu. Dobrý, žádnej spěch.“ Když se Derkin zastavil, aby si promasíroval klouby, Cole se snažil nedávat najevo zklamání. Pochmurně hleděl na Novobraní a pohledem bloudil po puklinách, které jizvily zemi. Většina z nich byla několik stop hluboká. Po dešti se na dně tvořily louže, kterými probublávaly plyny stoupající zpod města. Jedna dvě praskliny byly hlubší a ukrývaly v sobě pouze neproniknutelnou tmu. Najednou se kolem Colea prohnal jakýsi pes, vběhl do kaluže a pocákal ho bahnem po celém obličeji. Cole se vztekle otřel. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212066