„Děkuji ti, Letty,“ řekne. Donese mu servírovací podnos ke stolu a podle letitého zvyku položí talíř na starou hnědou účetní knihu. „Šálek čaje, pane Rackhame?“ „Ne, děkuji, Letty, mám horečku.“ „To mě moc mrzí, pane Rackhame. Kávu?“ Poloprázdná lahev portského stojí na stole, všem na očích. William zhodnotí služčinu tvář a shledá, že je mu jako vždy neurčitě nakloněná a nijak ho nesoudí. „Ano, šálek kávy,“ řekne. A s pokývnutím, které je na půli cesty k pukrleti, vycouvá služka z pokoje. Stará dobrá Letty. Má ji rád. Už dávno není hezká, spíš vychrtlá a vrásčitá, a protože se jí drolí pánevní kost, nekráčí vůbec jako dáma. Ale služka by stejně neměla připomínat dámu; Rose byla taková, myslela si o sobě, že je něco víc. Nechala ho na holičkách jen po pár letech služby, pak mu ji přetáhl bohatší člověk. To Letty je věrná, Bůh jí žehnej. A kdo by si ji taky teď vzal, kdyby nebyla? Má štěstí, že má shovívavého pána. Nechá si ji, dokud nepadne. William odloží korespondenci a vybere si plátek masa. Rostbíf od včerejší večeře. Pořád je šťavnatý, s krásnou křupavou kůrčičkou a růžovým středem. Jeho poslední kuchařka není vůbec špatná, i když zákusky jí nejdou. Bože, kolik kuchařek měl za posledních patnáct let? Určitě půl tuctu. Proč ty ženské nemůžou zůstat na dobrém místě, když už jim ho někdo dohodí?
111
jablko176.indd 111
21.10.2015 17:24:24
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211955