myslela na Meinhofovou, vnímala ji skrze křestní jméno, jako Ulrike, a stejné to bylo u Gudrun. „Snažím se přijít na to, co se jim stalo.“ „Spáchali sebevraždu. Nebo je zabil stát.“ „Stát,“ řekl. Pak to zopakoval, hlubokým hlasem a melodramaticky zlověstným tónem, jako by si zkoušel vhodnější přednes. Chtěla se urazit, ale místo toho jí bylo lehce trapně. Použít takovýhle výraz – stát – v takovémhle neprůstřelném kontextu, pro popis nejvyšší veřejné moci, to jí nebylo příliš podobné. Tohle nebyl její slovník. Ta dvě plátna s mrtvým Baaderem v cele sice měla stejný rozměr, ale každé bylo pojednáno trochu jinak, a na to se teď zaměřila – na ty rozdíly, na paži, košili, neznámý předmět u kraje rámu, na odlišné detaily či nejasnosti. „Nevím, jak se to přesně stalo,“ navázala. „Jen vám říkám, co si lidi myslí. Bylo to před pětadvaceti lety. Nevím, jak to tehdy v Německu vypadalo, se všemi těmi bombovými atentáty a únosy.“ „Spíš se na tom předem domluvili, nemyslíte?“ „Někteří lidé mají za to, že byli zavražděni v cele.“ „Uzavřeli pakt. Vždyť to byli teroristi, ne? Když nevraždí jiný, vraždí se navzájem,“ řekl. Dívala se na Andrease Baadera, napřed na jeden obraz, pak na druhý, pak zas nazpátek. „Já nevím. Svým způsobem je to možná ještě horší. Mnohem smutnější. V těch obrazech je tolik smutku.“ „Na támhletom se někdo usmívá,“ namítl. To byla Gudrun, na obraze nazvaném Konfrontace 2. „Nevím, jestli se zrovna usmívá. Možná ano.“ „To je nejčistší obraz v celý místnosti. Možná v celým muzeu. Usmívá se,“ řekl. Otočila se na Gudrun přes celou galerii a konečně toho muže spatřila, seděl na lavičce, napůl otočený jejím směrem, na sobě oblek s povolenou kravatou, předčasně proplešatělý. /102
DeLillo_Andel_Esmeralda_vnitrek.indd 102
23.10.2015, 14:37:17 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211914