Bez pointy (Ukázka, strana 99)

KAPITOLA 6 Probudil mě chlad proudící otevřenými dveřmi. Stáli jsme na zastávce a přistupovali další cestující. Tramvaj se zaplňovala, jako když v rybárně plní konservu sardinkami. „Blažej zplodil Jíru, Jíra zplodil Petra, Petr zplodil Martina, Martin zplodil Jana, Jan zplodil Václava, Václav zplodil Pavla, Pavel zplodil Vavřince, Vavřinec zplodil Pavla, Pavel zplodil Václava, Václav zplodil Josefa, Josef zplodil Josefa a Josef zplodil mne. To jsem já,“ obrátil se ke mně profesor hrdě.

Sardinky?

Pak proč je ta tramvaj tak narvaná!

Koukal jsem na něj poněkud zkoprněle. „Dědek za řepu, babka za dědka, vnučka za babku…,“ pokračoval jsem, co mi přišlo na jazyk. „Když to v posteli šlape, můžeš žít s jakoukoli ženskou,“ připojil Indián svoji zvláštní asociaci. Zdálo se mi, že už jsem takovou větu slyšel. Neříkal ji kdysi Slávek?

Kdepak je Sugar? „To radíte mně?“ zeptal se Vilík lehce poděšeně. „Hele,“ zapojil se opět profesor. Čeho je vlastně tím profesorem? „Jsem třináctá generace, to je nebezpečné. Každý se 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211843

musí rozhodnout, na které straně bude stát. Bibli a Komunistický manifest nemůžeš uznávat současně. Teď už ne.“ „ Největší kapitalisté se stali z těch, kteří po dvoře fabriky běhali v milicionářské uniformě,“ povzdechl jsem si. „Každý chce stát na straně vítěze, bez ohledu na to, jakou knížkou v ruce mává.“ „Ale Bůh dává sílu překonat strádání.“ Vilíku, co to meleš? Ty to nebudeš mít v životě snadné! „To už tu přece všechno bylo,“ dodal kdosi z davu otráveně. „Já se za to nestydím,“ přidal se další hlas. „Ano, vstoupil jsem do strany kvůli kariéře. Díky tomu jsem vystudoval, získal dobré postavení, dostal se na zahraniční stáže, stal se uznávaným odborníkem ve svém oboru. Za mnou je kus práce, něco jsem této společnosti dal. Jinak bych zůstal někde u soustruhu nebo házel lopatou. Nikomu jsem v životě neublížil,“ zdůraznil nový hlas, okouzlující bas jak od samotného Eduarda Hakena. Otočil jsem se k němu, abych viděl, jak vypadá Vodník. Jo, v pořádku, i když se spíše blížil padouchovi z některého dílu Columba.

Musela vystoupit. „A komu jsi pomohl?“ vyklouzlo mi. „A kolik chytřejších než ty muselo zůstat kvůli tobě u té lopaty?“ zaútočil Indián, a když nepřišla odpověď, pokračoval: „Procento sviní v této republice je dlouhodobě konstantní, pánové.

Tak čemu se divíme?“ završil.

Vodník se ošil, ale nechtěl se hádat. Konečně, on nebyl svině, byl jen morálním standardem své doby. Jeho se přece ta narážka netýkala. Nikdo přece neví, že chodil s dcerou okresního tajemníka jen proto, aby mu pomohl vystoupat na společenském 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211843

žebříčku. Ta se na něj nakonec naštěstí vykašlala, ale papínek mu stejně pomohl. Takoví při sobě drží. „Ženská to pokaždé podá tak, že je vše vaše vina,“ posteskl si profesor bez jakékoli spojitosti. Bůhví na co si právě vzpomněl.

A kde je ta počůraná babka? Chtěl jsem se podívat profesorovi do klína, ale seděl přede mnou. Přišlo mi to hloupé.

Vážně ho počůrala?

Eda si vzpomněl na svého kamaráda z Moskvy, když pracoval dva roky v sovětském Dubně. Pořád mu vrtalo v hlavě, co Toljovo otec, letecký expert a hrdina velké vlastenecké války, dělal v třiačtyřicátém na Gibraltaru. Ten také pořád říkal: nikomu jsem neublížil. Zvláště když vypil svojí denní dávku vodky a v trenýrkách a tričku běhal po polích u své dáči a z pistole střílel na sluky vylétající z nedalekého lesa. Vyhlížel neustále Turgeněva a věřil, že se dostane do jedné z kapitol Lovcových zápisku. Byla to asi jediná kniha, kterou v životě četl, a předpokládal, že bude mít další pokračování. Ivan Sergejevič se poslední dobou nějak fláká.

Tolja ho tam vzal na jeden víkend s sebou, ale pak toho zřejmě litoval. Bylo to trapné. Pořád mu musel vysvětlovat, že jeho přítel není Polák, ale Čech. „Charašo,“ řekl pokaždé. „Nikomu jsem neublížil, nikomu.“ „Za mnou je kus poctivé práce, “ zopakoval Eda a uzavřel toto téma, aniž by hledal odpovědi na položené otázky. „Zeptal jsem se jednou maminky, co to znamená, když se řekne, že se dva musejí vzít,“ obrátil jsem se raději k Vilíkovi, abych uvolnil napětí. To ho potěší, myslel jsem si a usmál se na něj. „Odpověděla, že se mají tak rádi, že nemohou bez sebe být, a proto se musejí vzít.“ „Já věřím v Boha, jedině Bůh mi dokáže překonat všechny problémy a dát smysl mému životu,“ pokračoval Vilík vážně.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211843