„Nemusíš nic říkat. Máma se s tím vyrovnává hůř než já, ale jsem rád, že jsi to načala, opravdu rád. Měli bychom o tom mluvit otevřeně, být k sobě navzájem upřímnější.“ Přejde ke mně blíž a chytí mě za ruku. „Zpackali jsme to, máma a já. Zpackali.“ Táta má neuvěřitelně nádherné zelené oči. Je to můj táta, takže si toho moc často nevšimnu, ale když na vás pohlédne s takovou naléhavostí, s jakou teď hledí na mě, je těžké si toho nevšimnout. Jsou zelené jako listy trávy, jako smaragdy. „Když jsme odjeli do Londýna a usadili se tam, oba jsme si s matkou uvědomili, že jsme udělali obrovskou chybu, že jsme tě nevzali s sebou. Neměli jsme tě nechávat v Los Angeles. Nikdy jsme tě neměli opustit.“ Uhnu pohledem. Jeho zelené oči se teď začínají lesknout. Hlas se mu zachvěje. To nezvládnu. Zadívám se na ruce. „Pokaždé když jsme ti volali,“ pokračuje, „jsme plakali, když jsme zavěsili. Ale vždycky se zdálo, že jsi v pohodě. Tak jsme si mysleli, že jsi v pohodě. To byla asi ta největší chyba. Že jsme tě brali za slovo a nechtěli ti říkat, co máš dělat. Totiž, připadalo nám, že jsi u Hudsonových šťastná. Známky jsi měla dobré. Dostala ses na dobrou školu.“ „To jo,“ řeknu. „Ale když se teď ohlédnu zpátky, vidím, že to nemuselo znamenat, že jsi v pohodě.“ Čekám, jestli to nějak rozvede. „Je to složité,“ povzdechne si. „Přiznat si, že jsme zklamali své dítě. Víš, spousta našich přátel už má prázdné hnízdo a říkají, že ten den, kdy si uvědomíš, že už tě děti nepotřebujou, je jako rána do břicha. A já to sice nikdy neříkám nahlas, ale vždycky si myslím, že zjistit, že vás dítě víc nepotřebuje, je možná bolestné, ale vědět, že vás dítě potřebovalo a vy jste tam nebyli… tak to je naprosto zdrcující.“ „Bylo to jen pár let,“ namítnu. „Stejně bych pak šla na vysokou a odjela z domova.“ „Ale bylo by to podle tvého, byla by to tvoje volba. A věděla bys, že ať se stane cokoliv, můžeš se vrátit domů. Myslím, že jsme ti to nikdy nedali jasně najevo. Že jsme tvůj domov.“ Nemůžu si pomoct a rozpláču se. Chci zadržet slzy. Tak moc se snažím zadržet je v sobě, nenechat je přetéct. Chvíli se mi to daří. Ale stejně jako ve vyrovnaném souboji v páce jeden z nás nakonec povolí. A jsem to já. Slzy vyhrajou.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211351
Popadnu tátu za ruku a stisknu ji. Myslím, že to je po dlouhé době poprvé, kdy v jeho přítomnosti nejsem na rozpacích. Cítím se sama sebou. Poklepe mi na ruku a pohlédne na mě. Otře mi slzu u oka a usměje se. „S matkou jsme hodně diskutovali o jedné věci a chtěli jsme to nadnést, až se budeš cítit líp,“ řekne. „Ale já o tom s tebou chci mluvit už teď.“ „Dobře…“ „Myslíme si, že by ses měla přestěhovat do Londýna za námi.“ „Já?“ Přikývne. „Nepochybuju o tom, že když málem zemřeš při autonehodě, přinutí tě to svůj život přehodnotit, ale něco ti musím říct: když málem přijdeš o dceru při autonehodě, donutí tě to vidět věci z nadhledu hodně rychle. Měli bychom být zase pořádná rodina. Mám štěstí, že jsem tvůj otec, že jsi součástí mého života. Chci, abys byla součástí mého života mnohem víc. Tvoje máma si myslí totéž. Měli jsme tě o to požádat už dávno, ale tak nějak jsme předpokládali, že víš, že bychom tě tam chtěli. Ale já už nechci nic předpokládat. Prosím tě, abys přijela. Prosím. Prosíme tě, aby ses přestěhovala do Londýna za námi.“ Je toho moc. Londýn. A táta. A máma, která brečí na chodbě. A nemocniční lůžko. A… všechno. Sklopím zrak, vyhýbám se jeho pohledu a doufám, že až zase vzhlédnu, budu vědět, jak odpovědět. Určitě stačí dívat se dost dlouho stranou a přijdu na to, co říct. Jenže mě nic nenapadá. Takže udělám to, co vždycky, když nevím, jak dál. Plácnu nějakou blbost. „Já ti nevím, tati. Tady je mnohem lepší počasí.“ Zasměje se a s širokým úsměvem se na mě zadívá. „Nemáš snad ráda neustálé zataženo a déšť?“ Zavrtím hlavou. „Slíbíš mi, že se nad tím zamyslíš?“ „Slibuju,“ odpovím. „Kdoví, třeba je Londýn město, pro které jsi byla předurčena.“ Žertuje. Vůbec si neuvědomuje, jak důležité by pro mě něco takového mohlo být. A pak si uvědomím, že je vážně zvláštní, že mě to nikdy samotnou ani nenapadlo. Při všem tom cestování a střídání měst mě nikdy nenapadlo pomyslet na město, kde žije moje rodina. Znamená to, že pro mě není to
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211351
pravé? Nebo je to znamení, že to je přesně to, co jsem si měla uvědomit: že Londýn je město, kde bych měla být? Chci poslechnout svůj osud, ale zároveň se mi do Londýna moc nechce. „Na něco se tě zeptám,“ ozve se táta. „A chci, abys ke mně byla naprosto upřímná. Netrap se tím, jak se kvůli tomu budeme já nebo máma cítit. Chci, abys myslela jen na sebe a na to, co potřebuješ ty.“ „Dobře,“ řeknu. „Myslím to vážně, Hannah.“ „Dobře.“ Promluví s vážností, která mě překvapí. „Bylo by pro tebe snazší, kdybychom odjeli?“ A je to tady. To, co chci. Přímo před nosem. Ale nevím, jestli po tom dokážu sáhnout a popadnout to. Nevím, jestli to dokážu říct nahlas, říct svému otci, že potřebuju, aby odjel, zejména teď po tomhle rozhovoru. Dřív než stihnu zformulovat odpověď, táta ještě dodá: „Nebojím se o pocity svoje nebo tvojí mámy. Mám starost jen o tebe. Ty jsi má jediná starost. Ty jsi to jediné, na čem mi záleží. A potřebuju mít dostatek informací, abych se mohl s ohledem na tebe rozhodnout správně. Co potřebuješ? Potřebuješ teď ticho a klid?“ Pohlédnu na něj. Cítím, jak se mi chvěje spodní ret. Nemůžu to říct. Nemůžu se přimět k tomu, abych to řekla. Táta se usměje a já z toho úsměvu poznám, že mě nebude nutit vyslovit to nahlas. Pokývá hlavou a vezme moje mlčení jako odpověď. „Takže se proteď rozloučíme,“ řekne. „Vím, že to neznamená, že bys nás neměla ráda.“ „Mám vás moc ráda,“ vyhrknu. „A my tebe.“ Říkali jsme si to tolikrát, ale tentokrát, právě teď, to cítím ze srdce. „Dobře, tak já to půjdu oznámit tvé matce.“ „Ach jo, je mi to tak líto,“ zajíknu se a zakryju si tvář rukama. Cítím se strašně. „Nemusí. Je mnohem silnější, než si o sobě myslí. A přeje si jen to, co je pro tebe nejlepší.“ Vyklouzne z pokoje na chodbu. Na chviličku zůstanu sama a pocítím napětí a smutek. Brzy se otevřou dveře a naši vejdou zpátky do pokoje. Máma nic neříká. Jenom se na mě podívá a rozeběhne se ke mně. Obejme mě kolem ramen.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211351