„Nemusíš nic říkat. Máma se s tím vyrovnává hůř než já, ale jsem rád, že jsi to načala, opravdu rád. Měli bychom o tom mluvit otevřeně, být k sobě navzájem upřímnější.“ Přejde ke mně blíž a chytí mě za ruku. „Zpackali jsme to, máma a já. Zpackali.“ Táta má neuvěřitelně nádherné zelené oči. Je to můj táta, takže si toho moc často nevšimnu, ale když na vás pohlédne s takovou naléhavostí, s jakou teď hledí na mě, je těžké si toho nevšimnout. Jsou zelené jako listy trávy, jako smaragdy. „Když jsme odjeli do Londýna a usadili se tam, oba jsme si s matkou uvědomili, že jsme udělali obrovskou chybu, že jsme tě nevzali s sebou. Neměli jsme tě nechávat v Los Angeles. Nikdy jsme tě neměli opustit.“ Uhnu pohledem. Jeho zelené oči se teď začínají lesknout. Hlas se mu zachvěje. To nezvládnu. Zadívám se na ruce. „Pokaždé když jsme ti volali,“ pokračuje, „jsme plakali, když jsme zavěsili. Ale vždycky se zdálo, že jsi v pohodě. Tak jsme si mysleli, že jsi v pohodě. To byla asi ta největší chyba. Že jsme tě brali za slovo a nechtěli ti říkat, co máš dělat. Totiž, připadalo nám, že jsi u Hudsonových šťastná. Známky jsi měla dobré. Dostala ses na dobrou školu.“ „To jo,“ řeknu. „Ale když se teď ohlédnu zpátky, vidím, že to nemuselo znamenat, že jsi v pohodě.“ Čekám, jestli to nějak rozvede. „Je to složité,“ povzdechne si. „Přiznat si, že jsme zklamali své dítě. Víš, spousta našich přátel už má prázdné hnízdo a říkají, že ten den, kdy si uvědomíš, že už tě děti nepotřebujou, je jako rána do břicha. A já to sice nikdy neříkám nahlas, ale vždycky si myslím, že zjistit, že vás dítě víc nepotřebuje, je možná bolestné, ale vědět, že vás dítě potřebovalo a vy jste tam nebyli… tak to je naprosto zdrcující.“ „Bylo to jen pár let,“ namítnu. „Stejně bych pak šla na vysokou a odjela z domova.“ „Ale bylo by to podle tvého, byla by to tvoje volba. A věděla bys, že ať se stane cokoliv, můžeš se vrátit domů. Myslím, že jsme ti to nikdy nedali jasně najevo. Že jsme tvůj domov.“ Nemůžu si pomoct a rozpláču se. Chci zadržet slzy. Tak moc se snažím zadržet je v sobě, nenechat je přetéct. Chvíli se mi to daří. Ale stejně jako ve vyrovnaném souboji v páce jeden z nás nakonec povolí. A jsem to já. Slzy vyhrajou.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211351