„Za nesváry.“ „Houfy lidí zahynuly, celé vesnice vymřely a zmizely ze světa, našeho syna si k sobě povolal, tvého otce, bratry, děti a jejich matky nechal umřít v bolestech, ale tebe a mne nechal žít, Josefe. Proč, proč, proč?“ „Složité jsou cesty Páně, Lidko.“ „My dva na Bukově přesto pořád žijeme!“ „Ale bez potomků.“ „A proto se trápím, Josefe!“ „A nespíš…“ „Dneska nespím. Tíží mě nejistota, není-li ten příchod paní matinky nějakým znamením.“ „Jakým znamením?“ „Nevím, ale od Boha není nic beze smyslu.“ Odtrhl zrak od stropu a otočil se v posteli na bok ke své ženě. „Liduško,“ pohladil ji po tváři, „ty si přeješ, abych to Barbořino dítě přijal za vlastní, viď? Máš to pořád na paměti a celý večer k tomu míříš, nemám pravdu?“ Ludmila odpověděla bez otálení. „Máš pravdu.“ „A domyslela’s všechny důsledky, co takové kroky vždy provázejí?“ „Bojíš se, co si lidé budou povídat.“ „Bojím se, že by tě dost ponížilo, kdyby se mezi lidmi povídalo, že jsem obcoval s Barborou. I mne by ta představa urážela…“ „Pro mne není důležité, co si lidé povídají, ale jaká je pravda.“ „Pravdu bychom znali pouze my dva.“ „To mi stačí… Něco ti povím, Josefe. Mek mě nemá rád, příčítá mi vyhnání své dcery z Bukova,“ vychrlila ze sebe, ale najednou utichla, jako by se něčeho zalekla. Vzala muže za ruku a přitáhla se k němu. „I to je mi jedno,“ hlesla mu přímo do ucha, aby ani šepotavý hluk jejího hlasu nedolehl dál
96 Satanovi koně 2015_tisk.indd 96
1. 7. 2015 23:03:21 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211326