„Důkazy?“ Ukázal k oknu: „Ten důkaz je zřejmě tam. Ale vy ten důkaz nepotřebujete. Vy mi věříte. Vy cítíte, že mluvím pravdu.“ Poznal to na mně. To mě štvalo ještě víc. „Proč si myslíte, že vám věřím?“ Četl mé myšlenky. „Vidím to na vás,“ skoro doslova citoval, co jsem si myslel. „Nemám pravdu?“ Nemínil jsem to přiznat. „Ne, nemáte.“ I když jsem už dávno měl nějaké zlé tušení, zničehonic jsem se mu začal svěřovat. „Neopouštěla mě ani na chvíli nepříjemná předtucha. Od okamžiku, kdy jsme se sem se ženou nastěhovali.“ Měl z toho radost. Jako meteorolog, když jeho předpověď vyjde. „Tak vidíte! Podvědomě jste cítil, že tu něco není v pořádku, že?“ Ano, podvědomě jsem cítil, že všechno je příliš krásné, že taková pohoda nemůže dlouho trvat. Že něco musí přijít. Nějaká pohroma… Ale to, co jsem se teď dozvěděl, bylo až příliš kruté. 2 Zaútočil jsem. „Ne, nemáte pravdu!“ vykřikl jsem. Pak jsem trochu zacouval. „Nemůžu tomu uvěřit. Že by rodiče mé ženy…,“ a pevně jsem prohlásil: „Ne, nemůžu a nechci.“ „Myslíte, že o tom nevěděla ani vaše paní?“ „Zdena? Samozřejmě, že o tom neměla ani tušení.“ Schulz se zatvářil pochybovačně. „A kdyby jí to někdo řekl, nevěřila by tomu,“ zdůraznil jsem a tiše dodal: „Stejně jako tomu nevěřím já…“ Rozhostilo se hluboké ticho. Rušil ho jen hlas cvrčků. Mlčení přerušil Schulz. „Víte, že já jsem už byl ve stejné situaci?“ Slušelo se o to projevit zájem. „Vy? Jak to?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211289