102
Juan Braun
„Jste zván, doktore. Budete mít příležitost setkat se s Evou Perónovou osobně a hovořit s ní. Není to skvělé? Ačkoliv jste napůl Angličan, přijme vás,“ dodal Alsina. „necítí nevůli proti lidem, ale proti jejich vládcům. Gratuluji vám. Jist to pro vás bude nezapomenutelné setkání. Tomu věřte.“ „Doktore Alsino, jsem v šoku,“ poplácal ho spokojeně po ramenech Huxley. „Uvidím Evu! Nesmírně ji obdivuji, je to velká žena. Ani nevíte, jak moc jsem vám vděčný. Neuvěřitelné, Eva Perónová mě přijme!“ Pozvedl svou sklenku s vínem. „Na zdraví a díky, doktore!“ Od toho dne počítal Huxley hodiny, minuty i vteřiny do chvíle, kdy se sejde se „Svatou“ Evou. Byl nervózní, roztěkaný. Setkání mu změní život. Nechápal proč, ale cítil to. Každou noc ve svém bytě zapálil svíčky, potíral své nahé tělo speciálními oleji a meditoval v pozici lotosového květu. Stejně, jako to dělávají buddhisté nebo šamani z kmene Zulú. Osvobozoval své podvědomí, aby načerpal sílu, harmonii, moudrost. Potřeboval vybudovat štít, který by ho chránil před Evou Perónovou. Nesměla vycítit, že je nepřítelem, špiónem a vrahem ve službách Jejího Veličenstva. Mužem přicházejícím s rozkazem zabít. Každou noc zapřísahal duchy, aby mu dodali síly do nadcházející bitvy. Ať on, či Eva nebo oba dva. Vítěz však bude jediný – smrt. *
*
*
Jednou týdně chodíval do Národního výzkumného institutu lékařství na Avenida Las Heras nedaleko Botanické zahrady na přednášky týmu doktora Luise Oneta, který se zabýval výzkumem různých technik oplodnění. Rozvíjeli různé pracovní hypotézy. Některé z nich dosti divoké. Byl to zcela nový obor, o kterém se mnoho nevědělo. Jen hrstka odborníků z celého světa se v něm trochu orientovala. Patřil k nim i doktor Patricio Rizzo z Milána riskující konflikt s katolickou církví. Některé ultrakonzervativní skupiny se skálopevně držely názoru, že mít či nemít dítě je výhradně boží vůle. Šlo však jaksi mimo ně, že v devastované Evropě, kde během války zemřely miliony lidí, všechny matky toužily po dítěti. Názory, které jim měly v mateřství bránit považovaly za nepřijatelné. O pár měsíců dříve obdržel argentinský velvyslanec v Římě, doktor Ocampo Giménez, pokyn, aby doktora Patricia Rizza urychleně poslal do Buenos Aires první lodí, která vypluje z Janova. O pět dní později byl doktor na cestě do Ameriky a po dvou týdnech dorazil do Buenos Aires. V přístavu na něj čekala černá fordka. Odvezla ho přímo na Avenida de Mayo do hotelu Madrid, oblíbeného italskou a španělskou klientelou. Doktor připomínal Itala, který ze
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211188
Evita - Jak byla zavražděna
103
staré Evropy přijel navštívit své příbuzné nebo chce hledat štěstí v zemi, jež přijímá s otevřenou náručí imigranty z celého světa. Nikdo v Buenos Aires se neměl dozvědět, že doktor Rizzo přijíždí na oficiální návštěvu. Měl být v roli lékaře, který tady hodlá navázat pracovní kontakty, případně si najít zaměstnání. Nicméně skutečnost byla jiná. Anglické tajné služby už na lékaře čekaly. Od chvíle, kdy vstoupil na pevninu, ho sledovaly ve dne v noci. První den doktor Rizzo procházel ulicemi metropole. Žilo tam přes pět miliónů obyvatel. La Avenida 9 de Julio, obelisk, Retiro, Lunapark. Nachodil toho tolik, že si málem prošlapal boty. Večer zašel na pár skleniček do baru Tropicana, kde se producírovaly lehké holky. Lákala ho hudba vycházející z barů v těsné blízkosti hotelu. V zadní části lokálu, na malém pódiu, se tísnil kvartet. Muzikanti hráli bolero. Saxofon zvučel do noci a piáno zvalo k tanci. Rizzo se posadil a objednal víno. Hostů bylo málo a doktora se záhy zmocnily tanečnice, stále připravené k akci. Byl běloch, cizinec, což dávalo tušit, že má peněženku naditou bankovkami. Jedna z dívek, Gladis, se k němu přivinula. Zeptala se odkud je. Uměla trochu italsky a anglicky. Pak už se od něj nehnula. Byla mladinká, sympatická. Doktor neváhal a pozval ji na skleničku. Objednala si whisky. V těchto barech nebylo snadné poznat, jestli člověk dostane whisky nebo jen čaj. Dívka ho vzala za ruku a položila si ji na stehna. Zareagoval odmítavě: „Niete, niete.“ Chtěl jen prožít příjemnou chvilku ve společnosti argentinské dívky. Ne jít s ní do postele. Gladis si objednala další whisky a on víno. Ten večer už šestou skleničku. Když dopil, políbil dívku a jako správný Ital ji jemně plácl přes zadek. Popřál dobrou noc a odcházel. Kvartet složený ze saxofonu, bicích, piána a kontrabasu právě hosté odměnili nesmělým potleskem za módní píseň Perfidia. Ráno se Rizzo probudil a s překvapením zjistil, že ho nebolí hlava. Objednal si do pokoje snídani a deník La Nación. Do desíti měl čekat na zavolání. Pokud telefon nezazvoní, bude mít volný den. Nezvonil. Doktor se rozhodl, že půjde na vlak a zajede si do přírody, do zeleně. Betonové mrakodrapy mu nic neříkaly. Vždycky měl rád vlaky, nádraží, zastávky, živé lidi. Považoval vlak za romantický dopravní prostředek, kde může kdykoliv zažít nečekané věci. Snil, že jednoho dne nastoupí do Transsibiřského expresu a pojede z Paříže daleko na Sibiř, až do Vladivostoku. Až někdy. V recepci hotelu mu doporučili tři místa – La Boca, San Isidro a deltu řeky Paraná. Vybral si to poslední. Autobus ho odvezl na vlakové nádraží Retiro. Koupil lístek do El Tigre. Vzpomněl si na bengálského tygra. Že by v té slavné deltě byli tygři? Po dvou hodinách jízdy vlak konečně ve stanici El Tigre zastavil. Pěšky přešel k místu, kde převozníci nabízeli projížďky me-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211188
104
Juan Braun
zi jednotlivými ostrůvky. Propočítával čas. Musel být zpátky v hotelu kolem osmé večer. Na lodičkách může strávit maximálně tři hodiny. Měl dost času, aby dojel až do Paraná de las Palmas. Něco by tam taky pojedl. Nejlépe grilované masíčko, a pak se vrátí. Koupil jízdenku, pohodlně se usadil a vychutnával „svého Bengálského tygra“. V deltě vegetace divoce bujela. Lidská ruka zde ještě nezanechal civilizační stopy. Prales, to jsou i komáři. Spousta komárů. Útočili ze všech stran. Nakonec vypadal jako nebožák, obsypaný spalničkami. V jednom gril-baru si objednal pořádný kus masa a salát. Pak projížděl po kanálu. Nakonec našel báječné místo k odpočinku ve stínu stromů. Bylo mu skvěle. Nemohl uvěřit, že je v Argentině, zatímco Itálie i jeho rodina jsou tak daleko. Měl nesmírné štěstí. Zaplatili mu cestu, všechny výdaje a k tomu dostal pohádkový honorář. Odpovídal téměř ročnímu platu lékaře Centrální nemocnice v Římě. Představoval si, jak sem jednou vezme svoji Renatu. Tady by se jí líbilo. Hned příští cestu podnikne společně se ženou. Samozřejmě, pokud ještě nějaká příští cesta bude. Do hotelu se Rizzo vrátil pozdě. Na recepci neměl žádné vzkazy. Popřál recepční dobrou noc a zamířil do svého pokoje. Musel prostudovat několik zpráv. Dnes žádný bar. Kolem půlnoci zhasl světlo. Usnul hlubokým spánkem. Druhý den ráno, když ještě ležel v posteli a pročítal noviny, někdo zaklepal. Jen ve spodním prádle a ponožkách přistoupil ke dveřím. „Vzkaz pro doktora Rizzu.“Slyšel odpověď na otázku kdo ho ruší. Rychle na sebe hodil kalhoty a košili. Otevřel dveře a uviděl neznámý obličej. Stála tam dokonale upravená žena kolem třicítky s poprsím pevným jako Gina Lolobrigida. „Dobrý den, doktore Rizzo. Jmenuji se Gladis Porrasová,“ představila se a podávala mu ruku. „Přicházím jménem Nadace. Musíte jít se mnou, doktore.“ „Teď?“ „Ano, teď, paní vás očekává.“ „Čeká na mě? A kde?“ Otázka mu najednou připadala hloupá, ale její krása ho vyváděla z míry. Konec konců byl Ital a krásné poprsí je zkrátka krásné poprsí. „Ve své rezidenci.“ „Dobře, vezmu si pár věcí a můžeme jít. Dejte mi pět minut, prosím.“ „V pořádku. Počkám na vás dole v recepci.“ Rizzo vběhl do koupelny, opláchl si obličej, vyčistil zuby, učesal se. Do tváří vetřel pár kapek kolínské. Rozhodl se pro kravatu. Popadl bílé lněné sako, které ležérně přehodil přes ramena. Podíval se do zrcadla a spokojeně uchopil kufřík. Ujistil se, že má pas i dopis argentinského velvyslance v
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211188