k hranici. Tatínek byl pořád neklidnější a jeho výraz zoufalejší. Mamka byla bledá a stále častěji se kousala do rtů, nestěžovala si ale a šlapala. Máje náhle při cestě z kopečka podjely nohy a kecla si do rozmočeného bláta. Sklouzla se po bahnitém svahu jako po skluzavce, pod ním narazila do ležícího kmene. Vyjeveně si otřela zablácenou rukou tvář. Táta byl hned u ní. „Bolí tě něco, miláčku? Jsi v pořádku?“ Naštěstí se jí ale nic nestalo, jen si narazila zadek a natrhla kalhoty. Míjeli vyvrácené pařezy, pahýly stromů bez listí a mrtvé šedé kmeny. Pršelo a pršelo, lesem se valila bahnitá voda. Minuli zbytky rozvráceného mlýna, po kolena se brodili strání porostlou lupinou. Cestu ozařovala jen lampička připomínající mihotavou bludičku. Šváp sám ji nepotřeboval, nesl ji kvůli nim, osvětlovala cestu bezprostředně za ním. I tak šli skoro potmě. Kolem uší jim fičel vichr. Drželi se teď blízko u sebe, šlapali husím pochodem, vzdáleni jeden od druhého jen na délku paže. Proud ledové vody z nebe ještě zesílil. Zablesklo se a zahřměly hromy. Přihnal se bodavý vichr, který lepil mokré oblečení ke kůži a roztřásal je zimou. Maminka se držela, ale bylo vidět, že to už dlouho nevydrží. Mája si nebyla jistá, jestli to vydrží sama. Strašně ji bolely nohy, začala natahovat. Šváp počkal na otce a něco mu křičel do ucha. Mája se snažila zaslechnout, o čem mluví, byla jen dva kroky od nich, ale ve skučení větru a skřípění větví neslyšela ani slovo. Potom se táta naklonil k mámě a také s ní mluvil. Když kývla, vydali se opět na cestu. Procházeli údolím, které se postupně šplhalo vzhůru. Okolní svět se ztrácel ve tmě, oslnivé biče blesků šlehaly po všem živém i neživém. Když procházeli po hraně strže, tiskli se zády ke skále. Jediné uklouznutí stačilo, aby se zřítili do bublající hlubiny. Táta křečovitě přidržoval jednou rukou maminku a druhou Máju. Slyšela, jak Švápa v tu chvíli proklínal, se štěstím ale úzké místo překonali. Jestli to bylo možné, tak liják ještě zesílil. Mája už jen mechanicky kladla nohu před nohu, vyžadovalo to od ní stále větší úsilí. Jejich průvodce ale gestikuloval, ať ho následují, v jeho pohybech byla naléhavost, a tak zatnuli zuby a vydali poslední síly. Minuli rozbahněnou prohlubeň, Máje se zdálo, že světlo lucerny na okamžik dopadlo na nějaký bahnem ušmudlaný, zmuchlaný a promočený papír. Chtěla ho prozkoumat blíž, ale z šera lesa se náhle vylouply zdi porostlé mechem. Mdlé světlo Švápovy svítilny prozrazovalo, že se [ 101 ]
Rencin_Veznena_vnitrek.indd 101
9.10.2015, 8:13:31 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211147