Rétorika a komunikace (Ukázka, strana 99)

V neposlední řadě se Aristoteles věnuje také úvahám o stylu a kompozičnímu uspořádání řečí. Prosazuje učení o uměřenosti (mesotés): „… konat věci v přiměřené době a přiměřeně okolnostem, to je střed a to nejlepší, co náleží ctnosti… vhodnost bude sloh míti, vyjadřuje-li city, a je-li osobitý, čili zobrazuje-li povahu, a je-li úměrný látce. Úměrný látce jest, jestliže se ani o důležitých věcech nemluví lehkovážně a v nízkých výrazech, ani o nepatrných věcech vážně a vznešeně, a jestliže se k bezvýznamnému slovu nepřipojuje ozdobný přívlastek. Přiměřený sloh zesiluje i přesvědčivost řeči…“17 V Rétorice, Knize III., najdeme též kritéria k posuzování podmínek správného slohu a ctností řeči:

• jazykovou správnost • jasnost, která vede ke srozumitelnosti • ozdobnost, která zvyšuje důstojnost slohu (zejména metaforičnost)

Zmíněné tři díly Rétoriky se vždy věnují jiné oblasti:

• Kniha první – Rétorika a dialektika. Druhy řečnictví a jejich předmět

• Kniha druhá – Řečníkova osobnost. Metody a prostředky, jimiž se řečník má řídit, aby získal posluchače. Lidské charaktery • Kniha třetí – Slovní stránka a přednes

První dvě knihy jsou asi o dvacet let starší než část třetí, která původně vznikla samostatně. Předpokládá se, že Aristoteles v souvislosti s dokončením díla Rétorika první dvě knihy dopracoval.

Kniha první se mimo jiné zabývá příbuzností a protiklady rétoriky a dialektiky. Aristoteles definuje svůj pohled na rétoriku takto: „… rétorika jest schopnost vypozorovati možnou přesvědčivou stránku každé jednotlivé věci… je zřejmo, že opravdu vědecká rétorika zabývá se odůvodňováním. Odůvodňování pak jest druhem důkazu – neboť nejvíce býváme

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211099

přesvědčeni tehdy, když něco pokládáme za dokázané: řečnický důkaz jest však všeobecným úsudkem (enthýméma) a ten jest, prostě řečeno, nejvlastnějším dokazovacím prostředkem. Enthýméma pak jest druhem sylogismu a o všech sylogismech bez rozdílu pojednávati jest úkolem dialektiky…“18 Autor klade důraz na etická východiska poradních, tedy politických řečí – „cílem porady je blaženost“ – v tom smyslu, že řečník jedná v souladu se ctností a „prostředkem k dosažení blaženosti je dobro a užitečno“,19 a proto musí být řečník schopen poznat, co je lepší a užitečnější, jaké jsou druhy bezpráví a co znamená pojem „křivdu činiti“.

Velký prostor se zde věnuje rovněž jednotlivým druhům řečnictví a jejich podrobné charakteristice. K této problematice směřuje další ukázka z díla: „Řečnictví se dělí na tři druhy, neboť zrovna tolik je také skupin posluchačů řečí. K řeči náležejí totiž tři složky, předně řečník, za druhé předmět, o němž řeční, a za třetí ten, k němuž řeční, tento, totiž posluchač, jest cílem řeči. A tak jsou nutně tři druhy řečí, jež řečníci pronášejí, druh poradní, soudní a slavnostní. Podstatnými složkami porady jest povzbuzení a zrazování. K soudnímu druhu náleží žaloba a obhajoba. V slavnostním druhu konečně jde buď o chválu, nebo hanu.

Co se týče času, o nějž v každém druhu běží, náleží řečníkovi v poradě budoucnost – neboť jsou to budoucí věci, v nichž každý buď povzbuzuje, nebo zrazuje –, řečníkovi na soudu však minulost – neboť vždy jde o skutky, jež se staly. Konečně v slavnostním druhu jest sice nejdůležitější přítomnost, ale často k tomu přibírá i to, co se stalo, vzpomínaje na to, a budoucnost, když se jí předem domýšlí.

Poněvadž jsou tři druhy, jest také trojí cíl. Poradní druh má cílem prospěch a škodlivost. Soudnímu druhu řečnictví jest však cílem právo a bezpráví. Konečně pro řečníky, kteří chválí a haní, je cílem čest a nečestnost…“20 Kniha druhá se věnuje dvěma tematickým oblastem – osobnosti řečníka a tomu, jak nejlépe zapůsobit na publikum, a také analýze všeobecných řečnických prostředků. Aristoteles se velmi podrobně zabývá charakteristikou lidských citů a charakterů a z toho vyplývajícím návodům, jak získat důvěru různých posluchačů:

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211099

„… co se týče hodnověrnosti, velmi záleží na tom, a to především při poradách a potom i při soudních jednáních, aby bylo zjeveno, jaký řečník je, a aby ti, kdo posuzují, věřili, že s nimi tak smýšlí, a konečně na tom, jsou-li sami právě v takovém a takovém rozpoložení… protože lidé v lásce a nenávisti, v hněvu a klidné náladě neposuzují tutéž věc stejně…“21 Úlohou každé řeči je podle něj působit na mínění, vytvořit rozhodující soud o věci: „Všichni řečníci musí totiž ve svých řečech mluvit o tom, co je možné a nemožné, a musí se pokusit dokazovat, že něco buď bude, nebo že se něco stalo.

Mimoto všem řečem je společno, aby pojednávaly o velikosti svého předmětu: neboť všechny užívají zmenšování a zvětšování, ať již radí nebo chválí nebo haní, žalují anebo obhajují…“22 Jako přesvědčovací prostředky uvádí:

• příklad („jeden druh příkladu záleží v tom, že se uvádějí skutečnosti, jež

se dříve staly – příměr, druhý v tom, že se vymýšlejí podobné – bajky“)23 • průpověď („výrok, který vypovídá něco obecně, ale jenom takový, který se vztahuje na jednání a na to, co je k jednání žádoucí a čemu je třeba vyhýbati se“24 – např. Nikdo není šťastný ve všem.)

• entyméma (umělý řečnický důkaz, kterým se buď dokazuje, že něco je, nebo se něco vyvrací) Pro metodu dokazování Aristoteles uvádí různé způsoby sestavování entymémat, pro metodu vyvracení úsudků doporučuje protiúsudek a námitku. Důrazně varuje před používáním pouze zdánlivých entymémat a podrobně se věnuje jejich jednotlivým možným podobám.

Kniha třetí nese podtitul Slovní stránka a přednes a v prvním oddílu představuje Aristotelovy úvahy především o slohu, ve druhém detailní pojednání o částech řeči. Základní vlastností je jasnost, proto má být řeč vhodná, přirozená a „neumělkovaná“: „… obyčejná, přiměřená a obrazná označení jsou užitečná pro sloh řeči prozaické, a tak je zjevno, užije-li se správně těchto, že již tím řeč nabude ne-

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211099