96
recenze
Nedokončené příběhy Poslední verše starého muže ★★★★ Okolnosti návratu Jana Vladislava do vlasti nebyly o nic méně dramatické než ty, které provázely jeho odchod do exilu. Když jej v Paříži málem na přechodu po‑ razilo auto, uvědomil si, že kdyby zemřel, zanechá tu o samotě svou těžce nemocnou ženu, o niž se téměř deset let musel starat. V Praze by však byli v blízkosti příbuzných a přátel i v dosahu jejich případné pomoci. Jenomže ve chvíli, kdy bylo vše připraveno k odjezdu, paní Marie zemřela a její muž se tedy vrátil do Prahy sám. Psal se rok 2003 a v té době měl rozepsanou básnickou sbírku, do níž se tyto události významně promítly. Dvanáct básní z této sbírky bylo pod názvem Příběhy otištěno roku 1998 v torstovském souboru Vladislavovy poezie Fragmenty a jiné básně. Třebaže tento cyklus působí velmi kompaktním dojmem, Jan Vladislav k němu postupem let přidával básně nové — přesto však svou poslední knihu veršů nikdy nedokončil (stejně jako svůj rozsáhlý Otevřený deník). I tak před sebou máme celek, který bezesporu patří k tomu nejcennějšímu, co se v české poezii posledních dvaceti let objevilo.
Miloš Doležal, který ke knize Příběhy / parafráze na‑ psal vynikající doslov, chápe Vladislavovu sbírku jako „určitý svorník básníkových celoživotních zájmů, studia a profesí“. Jan Vladislav zde došel k úžasné syntéze, vyzkoušené už v cyklu Fragmenty, vznikající od roku 1979 a dokončeném 1997, tedy v roce, kdy začíná psát svou sbírku poslední. V jediné, třeba i krátké básni, se prolíná několik časových rovin, přítomnost bývá vyztužena okamžikem z dávné minulosti, básníkův hlas plynule přechází od vlastních slov k citaci jiného textu, nejčastěji úryvku z nějakého dopisu — takhle do svých veršů přizve například J. A. Rimbauda nebo Antonina Artauda. Ne vždy je však čtenáři původce citátu odhalen, je třeba domýšlet se a uhadovat pomocí různých indicií. To se nejvíce týká básní, které Jan Vladislav koncipoval jako životopisné výřezy (někdy jen v podobě drobných scén) z osudů několika významných osobností, jejichž identita není zcela pro‑ zrazena, takže je na čtenáři, aby rozpoznal, že na tomhle místě promlouvá Michelangelo, že jinde jsme svědky posledních hodin umírajícího Čechova, že sledujeme neodvratně se blížící naplnění tra‑ gédie Cesara Paveseho, že v závěru básně o marném čekání na zvonící telefon zazní narážka na Gabriela Marcela. V jistém ohledu je tu spřízněnost s Kolářovou Českou suitou, Jan Vladislav ovšem nepředkládá samotné dokumenty, ale proměňuje je v básnickou zprávu o sobě samém. Není to jenom Rembrandt, kdo „v pouhé košili pomalu, ztěžka vstává / a na první kus papíru, který vzal do ruky, / pomalu, poslepu spíš kreslí než píše: / K ránu mě probudila
na prsou tíha, / jako by mi na nich ležela něčí hlava. / Bylas to ty?“, to říká i sám Jan Vladislav, a mluví tak za další staré muže, kterým „všechny ty mladé, krásné a drahé hlavy splývají v jeden jediný přelud, který si říká láska“. Poezie Jana Vladislava byla už od Hořícího člověka zasažena hlubokou melancholií, zároveň tu však od počátku byla schopnost vidět přesně, namísto mlhavých a rozostřených tónů používat jasné kontury. Na samém konci té dlouhé cesty vidíme starého básníka, který si vystačí už jen s několika málo tahy, aby jimi zacloumal naší netečností: „V stří‑ davém pominutí smyslů / řekneš ano, a už tě unáší / to přitakání cestou, / která se nedá vzít zpět. // V střídavém pominutí rozumu / řekneš ne, a celý život se ptáš, / co všechno ten vzdor / vymazal z mapy tvých cest.“
Petr Adámek Jan Vladislav: Příběhy / parafráze, Edice současné české poezie (svazek 64), Pavel Mervart, Červený Kostelec 2014
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210987
recenze
Stoprocentní riziko zklamání Vydávání vykopávek nedělá dobře ani čtenáři, ani autorovi ★ Vysílání prvního kanálu České televize, sobota, kolem jedenácté večer. Po rodinných hrátkách, mučivém estradismu či Hřebej‑ kově dojímání přichází program sice pro dospělé, nicméně pro obrazovky státní televize stále dostatečně konzervativní: fran‑ couzské kriminální drama, ideálně televizní produkce. Frázovité psychologizování, emoční napětí vyjádřené cigaretovým kouřem, postavy i děj jako z pomyslné příručky „Noir pro začátečníky“ a kinematografický šmrnc jedné nepřesvědčivé akční scény v kom‑ binaci se zcizujícími záběry méně známých turistických atrakcí Paříže zaručeně donutí usnout (nebo přepnout) i ty nejodolnější divácké nezmary. Baptise Dupré je bývalý poke‑ rový hráč a v současnosti úspěšný sexy advokát s krásnou manželkou. Dokonalý život začíná nudit, Baptiste sedá zpátky ke kartám, a než se naděje, dluží pochybnému kasinu statisíce eur. Naštěstí to je důsledek promyšleného plánu majitele herny a nikoliv hrdinovy neschopnosti, nebo dokonce
vlastnost hazardu jako takového. Moreno, protřelý provozní, musí totiž dostat svého nejlepšího pří‑ tele a nevinného gangstera v jedné osobě z vězení. Přesně k tomu poslouží zadlužený a o podvodu nevědoucí Baptiste, jelikož jako by z oka vypadl nejlepšímu mafián‑ skému příteli Pierrovi: Baptiste zaujme díky své advokátské profesi Pierrovo místo ve vězení, ten na svobodě během několika hodin prokáže svou nevinu a všichni zvítězí. Pierre má samozřejmě také přítelkyni, impulzivní a pochopi‑ telně nakrátko střiženou modelku, kvůli níž plán úplně nevyjde, a závěr děje je tak stejně napínavý jako jeho zbytek. Po poslední replice ovšem nepřijde slastně provinilé přivření očí, ukolébaných televizní horeč‑ kou sobotní noci, ani provinile slastné přeladění na erotický kanál, pouze pachuť a zklamání. Daný příběh, Stoprocentní riziko, totiž nepochází z dílny francouz‑ ské scenáristické stafáže, nýbrž jej v roce 1986 napsal a o dvacet osm let později aktualizoval Jean ‑Michel Guenassia, autor oslavo‑ vaného Klubu nenapravitelných optimistů a rovněž populárního historického portrétu, Vysněného života Ernesta G. Nakladatelství Argo posunulo díky slavnému jménu hodiny a pustilo krimi uspávanku v prime time. Divák navnaděný na oscarovou jízdu dostal televizní erár. Podobnost s francouzskou te‑ levizní krimi přitom není náhodná, Guenassia se jako scenárista živil, jeho kniha se v roce 1990 dočkala i příznačné televizní adaptace. V roce 2002 nicméně se vším sekl, aby mohl konečně psát literaturu, z čehož se nakonec vyklubal zmíněný a oceňovaný Klub nenapravitelných optimistů. Dá se tudíž
97
spekulovat, že nápad přepracovat a znovu vydat skoro třicet let staré, neinvenční kriminální béčko nevzešel z hlavy autora především historicko‑politických fresek, ale hamounského nakla‑ datele. A české Argo se velmi rádo přizpůsobilo, Guenassia se v Česku prodává stejně dobře jako ve Francii. Možná dělají nakladatelé službu sobě, ale rozhodně ne spisovateli, který se proslavil částečně díky distanci vůči své předchozí tvorbě. Není na místě nějak kritizovat autora, který kdysi a zřejmě bez velkých ambicí napsal thrillerové klišé. Zarážející je ale snaha nakladatelství vydávat béčkový materiál za áčkovou produkci, namísto aby mu vyhra‑ dilo nějakou roztomilou boční edici. Stejně jako si najde diváky půlnoční program České televize, najde si své čtenáře i generický francouzský noir.
Zdeněk Staszek Jean‑Michel Guenassia: Stoprocentní riziko, přeložila Helena Beguivinová, Argo, Praha 2015
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210987
98
recenze
Na úzkost návštěvou kadeřnice Novela o současných ženách se příliš nevzdálila obzoru lifestylového časopisu ★★ Arlington Park, šestá próza spisovatelky Rachel Cuskové, je zahájena podmanivým popisem ospalého anglického deštivého dne: nad městečkem se převalují „mraky jako temné katedrály, mraky jako stroje, mraky jako černé květy“ (s. 7). Úvodních pět stran stačí, chcete‑li si uchovat iluzi stylového a motivického příbuzenství tohoto románu s Paní Dallowayovou Virginie Woolfové, jak o Arlington Parku referují některé zahraniční recenze. Z průhledných intertexto‑ vých odkazů lze záhy vylovit ještě aluzi na Kafkovu Proměnu, čímž se sofistikovanost textu poněkud vyčerpává. Následuje překvapivě jednorozměrný záznam každo‑ dennosti, jak ji prožívá několik žen mezi třicítkou a čtyřicítkou. Ty sice rozděluje přiznaný socio ‑ekonomický status, avšak spojuje unikavý, přesto drtivý pocit fru‑ strace z běhu světa, především pak z reality manželství a výchovy dětí (což je skrze autorčinu perspektivu v podstatě totéž). Zobrazování maloměsta a jeho ošuntělých, přesto výjimečných
obyvatel je konstantní literární téma a je‑li uchopeno polarizující perspektivou genderu, stává se dvojnásob vděčným. Arlington Park má umnou kompozici: evokativní úvod, čtyři rozhárané minipříběhy, rozjasňující intermezzo předzna‑ menávající katarzi („Přestalo pršet. Park byl v novém odpoledním světle celý mokrý, jako by se právě narodil.“, s. 143), čtyři útěšlivé minipříběhy. Dějové fragmenty jsou propojeny zlehka, skrze náladu a volně prostupující figury. Je to milé, čisté, zvolenou techniku pečlivě dodržující — šablona je tedy zvládnuta, ovšem sdělení nikde. Pozorovací talent, kdy lze bě‑ hem aranžování květin na jídelním stole či při pravidelné zdravotní vycházce zachytit záblesk existen‑ ciality, totiž autorce chybí. Namísto údajně hořké komiky Cusková nereflexivně opakuje bezpečné po‑ učky pro efektivní ospravedlňování vlastní lhostejnosti; úloha zodpo‑ vědných manželek a matek je přece dostatečným břemenem, skrze něž si ženy trpělivě a dobrovolně nechávají devastovat osobnost, takže proč si dále zaplevelovat mysl problémy jiných. Neskrývané výmluvy, nepo‑ chopitelně prezentované jako výsledek ženské emancipace, jsou dále kombinovány s radami jako z příruček osobního růstu. Text je tak prošpikován prohlášeními typu: „Ti azylanti a oběti zemětře‑ sení a unesené děti a ty zatracené miliony hladovějících mě tak zaměstnali, že si zapomínám užít vlastní život.“ (s. 111) Nebo: „Nic přece není dokonalé. Nic! Kdyby měl člověk hledat dokonalost, mohl by se jako červotoč prohlodat celým světem. Šlo o to, stanovit si vlastní úkol. Pracovat s tím, co má člověk k dispozici a pokusit se to
zlepšit.“ (s. 234) Co znamená užít si život či stanovit si cíl projasněno pochopitelně není, ani náznakem. Uvědomělá sebevyjádření (v první citaci) se symptomaticky prolínají s osvobozující vágností (v druhé citaci, podmět já nahrazen podmě‑ tem člověk). Své touhy a názory ženy‑postavy románu univerza‑ lizují, aniž by zaznamenaly, jak podezřele hladce a nekompliko‑ vaně korespondují jejich neurózy s tvrdými problémy lidí nižších sociálních skupin. Přitom neutápět se v neřešeném zoufalství nad tím, jak mi ostatní nerozumějí, ale občas se zamyslet nad tím, jak jim nerozumím já, je myslím základní intelektový předpoklad pro podobně koncipovaný text. Arlington Park je jako pro‑ dloužená verze mainstreamového časopisu pro ženy: lze se rozněžnit i potěšit neštěstím druhých, zasnít i zasmát nad úvahami o svádění nevinných mladíků, inspirovat se módními výstřelky i vyvarovat se těch nepatřičných a spokojeně se pak vrátit ke svým denním rutinám. Parafrázuji, pokud je tu něco špatně, je to špatně docela obyčejně. Tím hůř.
Kateřina Kirkosová Rachel Cusková: Arlington Park, přeložila Vladimíra Žáková, Paseka, Praha 2015
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210987