96
recenze
Nedokončené příběhy Poslední verše starého muže ★★★★ Okolnosti návratu Jana Vladislava do vlasti nebyly o nic méně dramatické než ty, které provázely jeho odchod do exilu. Když jej v Paříži málem na přechodu po‑ razilo auto, uvědomil si, že kdyby zemřel, zanechá tu o samotě svou těžce nemocnou ženu, o niž se téměř deset let musel starat. V Praze by však byli v blízkosti příbuzných a přátel i v dosahu jejich případné pomoci. Jenomže ve chvíli, kdy bylo vše připraveno k odjezdu, paní Marie zemřela a její muž se tedy vrátil do Prahy sám. Psal se rok 2003 a v té době měl rozepsanou básnickou sbírku, do níž se tyto události významně promítly. Dvanáct básní z této sbírky bylo pod názvem Příběhy otištěno roku 1998 v torstovském souboru Vladislavovy poezie Fragmenty a jiné básně. Třebaže tento cyklus působí velmi kompaktním dojmem, Jan Vladislav k němu postupem let přidával básně nové — přesto však svou poslední knihu veršů nikdy nedokončil (stejně jako svůj rozsáhlý Otevřený deník). I tak před sebou máme celek, který bezesporu patří k tomu nejcennějšímu, co se v české poezii posledních dvaceti let objevilo.
Miloš Doležal, který ke knize Příběhy / parafráze na‑ psal vynikající doslov, chápe Vladislavovu sbírku jako „určitý svorník básníkových celoživotních zájmů, studia a profesí“. Jan Vladislav zde došel k úžasné syntéze, vyzkoušené už v cyklu Fragmenty, vznikající od roku 1979 a dokončeném 1997, tedy v roce, kdy začíná psát svou sbírku poslední. V jediné, třeba i krátké básni, se prolíná několik časových rovin, přítomnost bývá vyztužena okamžikem z dávné minulosti, básníkův hlas plynule přechází od vlastních slov k citaci jiného textu, nejčastěji úryvku z nějakého dopisu — takhle do svých veršů přizve například J. A. Rimbauda nebo Antonina Artauda. Ne vždy je však čtenáři původce citátu odhalen, je třeba domýšlet se a uhadovat pomocí různých indicií. To se nejvíce týká básní, které Jan Vladislav koncipoval jako životopisné výřezy (někdy jen v podobě drobných scén) z osudů několika významných osobností, jejichž identita není zcela pro‑ zrazena, takže je na čtenáři, aby rozpoznal, že na tomhle místě promlouvá Michelangelo, že jinde jsme svědky posledních hodin umírajícího Čechova, že sledujeme neodvratně se blížící naplnění tra‑ gédie Cesara Paveseho, že v závěru básně o marném čekání na zvonící telefon zazní narážka na Gabriela Marcela. V jistém ohledu je tu spřízněnost s Kolářovou Českou suitou, Jan Vladislav ovšem nepředkládá samotné dokumenty, ale proměňuje je v básnickou zprávu o sobě samém. Není to jenom Rembrandt, kdo „v pouhé košili pomalu, ztěžka vstává / a na první kus papíru, který vzal do ruky, / pomalu, poslepu spíš kreslí než píše: / K ránu mě probudila
na prsou tíha, / jako by mi na nich ležela něčí hlava. / Bylas to ty?“, to říká i sám Jan Vladislav, a mluví tak za další staré muže, kterým „všechny ty mladé, krásné a drahé hlavy splývají v jeden jediný přelud, který si říká láska“. Poezie Jana Vladislava byla už od Hořícího člověka zasažena hlubokou melancholií, zároveň tu však od počátku byla schopnost vidět přesně, namísto mlhavých a rozostřených tónů používat jasné kontury. Na samém konci té dlouhé cesty vidíme starého básníka, který si vystačí už jen s několika málo tahy, aby jimi zacloumal naší netečností: „V stří‑ davém pominutí smyslů / řekneš ano, a už tě unáší / to přitakání cestou, / která se nedá vzít zpět. // V střídavém pominutí rozumu / řekneš ne, a celý život se ptáš, / co všechno ten vzdor / vymazal z mapy tvých cest.“
Petr Adámek Jan Vladislav: Příběhy / parafráze, Edice současné české poezie (svazek 64), Pavel Mervart, Červený Kostelec 2014
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210987