širokou mysl, která nezužuje realitu na pouhé pro a proti, na přitažlivost a na odpor. Vyrovnanost se snažíme rozvíjet tak, že se snažíme přistihnout sami sebe, jak nás něco přitahuje či odpuzuje, ještě dříve, než to zatvrdne do podoby ulpívání nebo negativity. Cvičíme se, jak zůstat ve svém citlivém místě, a své předsudky používáme jako schůdky k tomu, abychom se spojili se zmatkem druhých. V tomto ohledu jsou silné emoce užitečné. Cokoli se stane, bez ohledu na to, jak špatné to vypadá, může být použito tak, že rozšíříme svou laskavost na druhé, kteří trpí touž agresivitou nebo toužením – a kteří se právě tak jako my nechali chytit do pasti doufání a strachu. Tímto způsobem začneme oceňovat, že jsme všichni na jedné lodi. My všichni přece zoufale potřebujeme více vhledu do toho, co vede ke štěstí, a do toho, co vede k bolesti. Nedávno jsem navštívila přítelkyni v meditačním centru. Za těch pár dní jsem o ní od mnoha lidí slyšela, že pořád všude chodí pozdě. Obtěžovalo je to a byli z toho otrávení. Své zpoždění vždy ospravedlňovala něčím, co pokládala za dobrý důvod. A lidi popuzovalo, že byla tak nesebekritická. Jednou jsem přítelkyni zastihla, jak sedí na lavičce. Byla rudá v obličeji a klepala se vzteky. Dala si někým schůzku, čekala tam už patnáct minut, ale dotyčný nikde. Bylo těžké neupozornit ji na ironii toho, jak reagovala. Nicméně jsem čekala, zda nahlédne, že se role obrátila a že tohle je přesně to, co ona sama dělá druhým už celá léta. Vhled se však nedostavil ani náhodou. Nedovedla si totiž představit sebe samu v jejich kůži. Místo toho zůstala nanejvýš pohoršená a svůj hněv 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210850