„Nemůžeš se jmenovat Cvalík, chytráku!“ napomenul ho Vyžle. „Když jsi holka, musíš se jmenovat jako holka.“ V Cvalíkovi by se krve nedořezal. Samozřejmě dořezal, to se jen tak říká o někom, kdo se moc lekl, že by se v něm krve nedořezal. Opravdu se lekl. Ani ho nenapadlo, že když je převlečený za dívku, musí mít i dívčí jméno. Jak by to asi dopadlo, kdyby přišel do školy jako dívka a řekl, že se jmenuje Cvalík? „Víš co? Budeme sestry. Ty se budeš jmenovat Damona a já Demona.“ Navrhl Beliálek. „Proč Damona a Demona?“ „Protože mě nic jiného nenapadlo.“ Přiznal se Vilík. „Damona!“ chutnal si Cvalík své nové jméno na jazyku. „Zní to nějak divně.“ „To nevadí. Stejně je to jen tak.“ utěšoval ho Vyžle, ale pro jistotu si několikrát řekl to své: „Demona. Demona. Demona.“ „Náhodou to vůbec nezní divně. Na peklo jsou to docela dobrá jména.“ Damona Kropáčová a Demona Kropáčová. Jste dvojčata a právě jste se přistěhovaly.“ rozvíjela jejich příběh Kordulka. „A já vás vůbec neznám, nikdy jsem vás neviděla…“ „Neviděl!“ skočil jí do řeči Beliálek.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210774