„A ty si myslíš, že mně se to líbí? Zůstat u svých rodičů? Uprostřed těch vašich sraček?“ Existuje jedna fotka Héloïsy a Alice, pořízená přesně na tomto místě, u kostela Saint-Sulpice, před nějakými osmnácti lety, ovšem tady nejsou rozcuchané a zmrzlé v dešti v pochmurném počasí předčasné zimy, na snímku se Héloïse a Alice líbají na ústa a svítí na ně slunce, které prozařuje jejich světlé vlasy, zkrátka dvě holubice. Ano, takový čas taky kdysi byl. Alice si to uvědomí až později, když si znovu vzpomene na to x-té odevzdání, na to x-té schoulení do matčiny náruče, kde všechno najednou vypadá tak prosté a tak průzračné – ta zločinná lest matek, to trpělivé konejšení, všechny to dělají, vede je k tomu mateřský instinkt. A cosi se muselo změnit od jejich poslední hádky, protože v obvyklé směsici úlevy a nevolnosti, kterou u ní vyvolávala Héloïsina něha, převládla nevolnost. Nebylo to tak nápadné, ale Alice dobře cítila ten rozdíl. A dnes si to znovu s jistotou potvrdí. Jakési pohrdání či lhostejnost jí nedovolily, aby se nechala jako obvykle omámit, tentokrát svedla boj sama se sebou, aby přestala považovat matku za začátek a konec všeho. Ale stejně to muselo trochu působit, protože dneska má Alice na sobě nové džíny, v nichž je vidět, jak je drobná. „Potřebovala jsem džíny,“ utrousí žertovným tónem, a protože Emmanuel neodpoví okamžitě, zopakuje to potřebovala jsem nové džíny, neříkej, že ne. „Potřebovala jsi nové džíny.“ „Pak jsme se vrátily domů. Napustila mi vanu teplé vody. Je k zbláznění, jak to funguje. Celý večer jsem myslela na to, jak si s ní zakouřím marjánku.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210752
Vykouřit si jointa s matkou; dobrý a úplně potrhlý nápad, který Alice přežvykuje jako kost od chvíle, kdy se zase smířily. Je to ovšem pochybný plán, který nikdy neuskuteční. Nikdy pro to nejsou příznivé podmínky. Chtělo by to slavnostní náladu, chuť bláznivě se smát a nedá se říct, že by Alice a její matka zrovna plesaly, když se několik týdnů v roce sejdou. Takže ano, je pár blažených půlhodinek, kdy si povídají o mužích (o svých a o těch, které by rády milovaly); Alice nepozorovaně rozbalí pod stolem dlouhý papírek a v duchu pátrá, kde má drtičku… ale ten válečný stroj, kde by mohla rozdrtit celých padesát eur, by nepoužila, aby nevyděsila Héloïsu, pro niž je tráva, emko nebo heroin v podstatě stejný mor, který ničí mladé lidi. Jak by se asi zatvářila, kdyby viděla, jak si Alice obratně kroutí krásného, rovného a tenkého jointa a ani na to nemusí myslet? Došlo by jí, jak je na to zvyklá? A vlastně se to ani nedělá. Ať provádějí rodiče cokoli, ať je jejich pozice, kam je zasadil čas a jejich nepřítomnost, jakkoli neurčitá, nikdy nenavodí správnou atmosféru potřebnou k hulení. Když o tom debatují sestry jenom mezi sebou, vypadá ten plán schůdně; tráva způsobí, že spolu mluví naprosto svobodně, bez zábran a bolest z nich v těch chvílích vychází snadno a s humorem, možná by tedy tráva byla cestou k ozdravení vztahů, ne? Možná by konečně dokázaly s matkou mluvit, klidně, aniž by měly tendenci plakat nebo třískat dveřmi, možná by konečně dosáhly oné empatie, onoho odříkání, které chybí rodičům. Alice mohla všechno odpustit, všechno. Bylo by ještě potřeba, aby byl její protějšek ve stejném marjánkovém oparu, také měl touhu, aby mu bylo odpuštěno, a cítil, že jsou věci, které je zkrátka nutné odpustit. Určitě by se nevracely až ke kořenům problému, matce by se možná nechtělo svěřovat se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210752
příliš, ale mluvila by aspoň Alice. Pokusila by se vysvětlit a rozplést omyly a nedorozumění, které ničí jejich rodinu: že ta necitelnost, kterou jí vyčítají, je ve skutečnosti jenom hyperzranitelnost schovaná pod cynismem, že její život, který považují za sobecký, se ve skutečnosti točí jenom kolem nich, a žádný muž, žádná láska ji od toho nikdy nedokáže odvést. Také se obávala, že se jí bude chtít všechno říct a všechno urovnat. Bála se slz, které měla na krajíčku pokaždé, když se konečkem prstu dotkla nesmírného a dojemného smutku. Matka by zcela určitě považovala její slzy za groteskní působení toho fujtajblu. Všechna Alicina odhalení, všechna tajemství by považovala jenom za symptomy trávy. A pak, kdo může předvídat, jak by Héloïse reagovala na drogy? Když kouří staří, nedokážou rozlišit stupně uvolnění, okamžitě si představují halucinace, poruchy vnímání, což vzbuzuje skoro žárlivost u stálých huličů, staří jsou paranoidní a bojí se podívat na svůj odraz do zrcadla. Co kdyby ji musela hned po druhém potáhnutí uložit do postele a konejšit její úzkosti, jako se to dělá dospívajícím, kteří kouří prvního jointa? Předvedla by jí tak svůj vlastní klid, ukázala, že na ni jediný joint takhle nepůsobí, ne, raději nechat ten nápad stranou… Celý týden přála Alice matce dobrou noc a trochu litovala, že se neodvážila. Nechala ji odjet, dvě ženy stejné povahy, ale stále neznatelně opouzdřené; jakmile osaměla, zapálila si jointa, kterého už si předvídavě ukroutila dlouho předtím a z pedagogických důvodů si ho pod stolem přendávala z jedné vlhké ruky do druhé. Zkroucená v křesle poslouchala hudbu z jedné epizody Twin Peaks, kterou viděla nejmíň stokrát, pomalu kouřila s pohledem ztraceným v neurčitu, bloudícím v tisícovce příjemných a bolestných vzpomínek, které by chtěla někdy vykládat pouze osobám, u nichž by tyto detaily našly odezvu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210752