„A ty si myslíš, že mně se to líbí? Zůstat u svých rodičů? Uprostřed těch vašich sraček?“ Existuje jedna fotka Héloïsy a Alice, pořízená přesně na tomto místě, u kostela Saint-Sulpice, před nějakými osmnácti lety, ovšem tady nejsou rozcuchané a zmrzlé v dešti v pochmurném počasí předčasné zimy, na snímku se Héloïse a Alice líbají na ústa a svítí na ně slunce, které prozařuje jejich světlé vlasy, zkrátka dvě holubice. Ano, takový čas taky kdysi byl. Alice si to uvědomí až později, když si znovu vzpomene na to x-té odevzdání, na to x-té schoulení do matčiny náruče, kde všechno najednou vypadá tak prosté a tak průzračné – ta zločinná lest matek, to trpělivé konejšení, všechny to dělají, vede je k tomu mateřský instinkt. A cosi se muselo změnit od jejich poslední hádky, protože v obvyklé směsici úlevy a nevolnosti, kterou u ní vyvolávala Héloïsina něha, převládla nevolnost. Nebylo to tak nápadné, ale Alice dobře cítila ten rozdíl. A dnes si to znovu s jistotou potvrdí. Jakési pohrdání či lhostejnost jí nedovolily, aby se nechala jako obvykle omámit, tentokrát svedla boj sama se sebou, aby přestala považovat matku za začátek a konec všeho. Ale stejně to muselo trochu působit, protože dneska má Alice na sobě nové džíny, v nichž je vidět, jak je drobná. „Potřebovala jsem džíny,“ utrousí žertovným tónem, a protože Emmanuel neodpoví okamžitě, zopakuje to potřebovala jsem nové džíny, neříkej, že ne. „Potřebovala jsi nové džíny.“ „Pak jsme se vrátily domů. Napustila mi vanu teplé vody. Je k zbláznění, jak to funguje. Celý večer jsem myslela na to, jak si s ní zakouřím marjánku.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210752