R. K. Lilley
Pokrčila jsem rameny a nechápala, proč si myslí, že bych to měla vědět. „Kde jsi nasedla na Princeznu?“ Ušklíbla jsem se a ukázala mu, kde to bylo. „Tady,“ řekla jsem, i když jsem nechápala, proč to potřebuje vědět. Zamračil se. „Jak?“ „Pete mě vysadil.“ „Ten parchant,“ procedil skrze zuby, ale to bylo vše. Vysadil mě stejně jako Pete, ale tentokrát jsem už věděla, co mám dělat s nohama, takže mi nemusel radit. Posadila jsem se v sedle tak, jak mi ukázal Pete. Narovnala jsem se, paty tlačila dolů, špičky dovnitř a stehny sevřela plece koně. Pevně jsem uchopila otěže, ale jen tak, abych nevyvinula zbytečný nátlak. „Výborně. Jsi přirozený talent. Vypadáš, jako by ses v sedle narodila. Cítíš se na to, aby ses s ní kousek prošla?“ Přikývla jsem. „Mám ji vést nebo to zvládneš sama? Hlavně nezapomeň, že s otěžemi musíš zacházet velice opatrně. Tahle kobylka je na uzdu citlivá. Posuň se v sedle a ukaž jí, kam chceš, aby šla. U plnokrevníků se pracuje především nohama. Když zatáhneš za opratě příliš silně, začne se vzpínat. Je to jasné?“ Zmínka o tom, že by se mohla postavit na zadní, mě trochu znervózněla, ale řekla jsem si, že to alespoň zkusím, a znovu jsem přikývla. Odepnul vodící lano a kousek poodstoupil. Tvářil se trochu ustaraně, což mi zrovna nadvakrát nepomohlo. „Dobře. Teď ji veď okolo ohrady. Pobídni ji stehny.“ Udělala jsem to. Opratí jsem se skoro ani nedotkla a stehny ji navedla vždy tam, kam jsem chtěla zatočit. Krásně mě poslouchala. Měla klidný a dlouhý krok. Pohybovala se tak měkce, že jsem v pohmožděných žebrech necítila žádnou bolest. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210721