v sobě občas cejtím, jak mě táhne ke dnu a nutí mě myslet na věci, na který myslet nechci. Byla tam ve mně vždycky, jenom jsem nevěděl, co to je, dokaď nezačal kdejakej blb mluvit o depresi a duševním zdraví a takovejch nesmyslech. Teda já nejsem žádnej cvok. To fakt ne. Jenom někdy přes tu černou tmu nevidím. Číhá ve mně pořád, čeká jen na vhodnej moment, kdy mě bude moct celýho obklopit. Často mi napadá, proč jsem se vůbec narodil, proč moje matka musela trpět, aby mi dala život, proč se otec kvůli mně tak snažil, dřel jako kůň, aby mi moh kupovat věci, v podstatě všechno, co jsem kdy chtěl. Myslím na mámu a tátu, jak na mě byli vždycky hodný, povzbuzovali mě a podporovali, i když bylo nad slunce jasný, že jsem jako jedinej v rodině naprostý budižkničemu. A jak je strašně zaskočilo, když jsem Réaltín přived do jináče a oni ji přitom ani neznali, jak se s ní pak seznámili a nenašli na ní chybičku, skoro na mě byli nějakej čas hrdý, dokonce mysleli, že bych se s ní moh oženit, a jak jim to teď dočista rve srdce, že chlapečka ani nemůžou vidět. Všechno se posralo. A já jsem to zavinil, že se tak trápěj. Někdy nemůžu popadnout dech, rozbuší se mi srdce a hučí mi v uších, tak se předkloním a opřu si hlavu do dlaní. V poslední době se mi stává, že když si dám ruce z obličeje, jsou mokrý od slz. Tohle ale nikdo neví a taky se to nikdy nikdo nedozví. Já se z toho vyhrabu. Nemám vůbec právo se takhle cejtit. Myslím na svýho klučíka, na malýho Dylánka, jak je nádhernej a jak já to s Réaltín vždycky nějak podělám, omylem se jí kouknu na kozy, načež ona se pak na mě naštve a já zareaguju jako totální dement. Vůbec se nedokážu ovládnout, začnu na ni bejt hnusnej a posílat ji do prdele, vůbec nejsem schopnej jí vysvětlit, jak bych si to všechno představoval a co bych si přál, nemůžu ani normálně myslet, vím jenom, že ona tam stojí a če97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210324