v sobě občas cejtím, jak mě táhne ke dnu a nutí mě myslet na věci, na který myslet nechci. Byla tam ve mně vždycky, jenom jsem nevěděl, co to je, dokaď nezačal kdejakej blb mluvit o depresi a duševním zdraví a takovejch nesmyslech. Teda já nejsem žádnej cvok. To fakt ne. Jenom někdy přes tu černou tmu nevidím. Číhá ve mně pořád, čeká jen na vhodnej moment, kdy mě bude moct celýho obklopit. Často mi napadá, proč jsem se vůbec narodil, proč moje matka musela trpět, aby mi dala život, proč se otec kvůli mně tak snažil, dřel jako kůň, aby mi moh kupovat věci, v podstatě všechno, co jsem kdy chtěl. Myslím na mámu a tátu, jak na mě byli vždycky hodný, povzbuzovali mě a podporovali, i když bylo nad slunce jasný, že jsem jako jedinej v rodině naprostý budižkničemu. A jak je strašně zaskočilo, když jsem Réaltín přived do jináče a oni ji přitom ani neznali, jak se s ní pak seznámili a nenašli na ní chybičku, skoro na mě byli nějakej čas hrdý, dokonce mysleli, že bych se s ní moh oženit, a jak jim to teď dočista rve srdce, že chlapečka ani nemůžou vidět. Všechno se posralo. A já jsem to zavinil, že se tak trápěj. Někdy nemůžu popadnout dech, rozbuší se mi srdce a hučí mi v uších, tak se předkloním a opřu si hlavu do dlaní. V poslední době se mi stává, že když si dám ruce z obličeje, jsou mokrý od slz. Tohle ale nikdo neví a taky se to nikdy nikdo nedozví. Já se z toho vyhrabu. Nemám vůbec právo se takhle cejtit. Myslím na svýho klučíka, na malýho Dylánka, jak je nádhernej a jak já to s Réaltín vždycky nějak podělám, omylem se jí kouknu na kozy, načež ona se pak na mě naštve a já zareaguju jako totální dement. Vůbec se nedokážu ovládnout, začnu na ni bejt hnusnej a posílat ji do prdele, vůbec nejsem schopnej jí vysvětlit, jak bych si to všechno představoval a co bych si přál, nemůžu ani normálně myslet, vím jenom, že ona tam stojí a če97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210324
ká, jestli už konečně začnu jednat jako pořádnej chlap. Když jsem se onehdy doslech, že tam za ní chodí Bobby a všechno možný jí tam spravuje, ruplo mi v bedně už totálně. Copak si nemohla říct mně, abych jí ty věci spravil? Ale tou dobou už taky ruplo v bedně Bobbymu a sejmul svýho fotra latí po palici. Místo abych se jí normálně rozumně zeptal, jak to vlastně bylo, vlítnul jsem tam jako kanec a řval jako idiot, i chlapečka jsem vyděsil, až mě její táta musel vyhodit. Sebral jsem se a jel až do Castlelough, sednul jsem si na zídku na tom pruhu trávy před oblázkovou plážičkou na břehu jezera a koukal jsem na tu temnou vodu. Myslel jsem na tu bezednou díru, která prej je tam uprostřed. Před několika rokama se tady stala taková věc, že spousta ženskejch z jedný úplně zapadlý vesnice v kopcích začala jezdit do Castlelough, kde každá zaparkovala auto a sešla dolů do jezera. Jedna po druhý, přes celou zimu. Všechny měly doma manžela a děti a tak. Vzpomínám si, jak jsem se tomu tenkrát posmíval a dělal blbý vtipy o tom, že ty chlapi u nich v kopcích musej bejt v posteli úplně k ničemu a já že bych těm kočkám zvednul náladu raz dva, chachá! Kristepane. Chechtal jsem se a bylo mi z toho zle. Dobře jsem znal ten pocit, co je z hor přived až k tomu černýmu jezeru v údolí. Ta voda vás táhne k sobě. Tam všechno může skončit, pod těma drobnejma vlnkama. Utopit se je řek bych docela snadný. Jenom si naberete vodu do plic a je to, odplynete do nicoty. Proč nemůžu bejt takovej, jakýho mě lidi viděj? Strašně bych si přál bejt opravdickej Padraig Pomáda. Abych tady už zase neseděl a nekoukal do tý vody.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210324
Kate Snad nejhorší, co se nám za týhle krize stalo, bylo, když zavřeli Dell. To nás fakt málem položilo na lopatky. Úplně všichni pracovali u Dellu. Tatínek mě kolikrát varoval, že sázím všechno na jednu kartu, ale já mu jen říkala, aby se nestaral a neplet se mi do toho, smála jsem se tomu jeho ustaranýmu výrazu. On když má nějaký obavy, tak vám vždycky tak nakrabatí celej obličej, chudinka zlatej. Tentokrát si ale dělal starosti právem – když zavřeli Dell, tak jsem asi tři měsíce za mzdy personálu vydávala víc, než jsem brala –, ale nikdy mi ani nepřišlo na mysl, že bych to mohla vzdát. Nemá přece smysl marnit čas fňukáním a dávat vinu druhejm, člověk se s tím prostě musí poprat. Udělala jsem si na počítači kvanta letáčků a roznesla jsem je do každýho domu na každým předměstským sídlišti na týhle straně města a obešla jsem s nima i větší část města samotnýho. Jela jsem až do Castletroy a Annacotty, však jsou teď na dálnici, je to jen kousek cesty. Tři tejdny jsem se nezastavila. Mám nejnižší sazbu ze všech. Slibovala jsem, že lidem ušetřím peníze. Modlila jsem se, aby mi tam v těch třech tejdnech neposlali inspektora, protože beze mě poměr počtu pečovatelek k počtu dětí tak docela neodpovídal předpisům. Ale vrátila jsem se pokaždý dřív, než šly děti domů. Pro rodiče jsem tam vždycky. Snad nejlepší, co z tý krize vzešlo, je, že lidi jsou teď ochotný dělat za míň, než je předepsaná minimální mzda. Stejně, ta minimální mzda, kdo to prosím vás může brát vážně? Kdo má právo mi rozkazovat, kolik 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210324