práce, a to až do poledne, kdy přichází Arthur. Olovnaté sklo ve dveřích obchodu je zakřivené a plné drobných bublinek, které zkreslují výhled, a když se přes něj dívám ven, mívám pocit, jako bych zase byla na lodi z New Yorku do Londýna, kolem mě mlha a oceán a prostor a neznámo, a vzpomínám, jak snadné mi připadalo padnout do vln s rozpřaženýma rukama a nechat se unášet do chladné temnoty, kde bych už neviděla věci, které vídáme, a nepamatovala si, kdo je za ně odpovědný. Nedívám se skrz to sklo ve dveřích moc často.
Arthur, prolétlo mi hlavou. Kdo přesně je bratranec Arthur a jaký má názor na manželskou věrnost? A co se týče pádu do studených temných vod… uvědomil jsem si, že se hryžu do kloubů na ruce, protože jsem na jazyku ucítil měď, a tak jsem se zarazil a vzhlédl k paní Boehmové, která nahlížela do rozpálených útrob pece. Četl jsem dál. Jako dobrovolnice rozlévám polévku chudým v několika kostelích v East Endu a muži a ženy tam vypadají stejně, jako vypadali doma, napůl hladově a napůl zahanbeně, že mají hlad, a já bych jim tolik chtěla říci, že Bůh rád žehná chudým, jenže tomu tady věří nejspíš stejná hrstka lidí jako v New Yorku. Zbytek času se procházím, přemýšlím a hloubám nad slovy. Příběhy, které tu píšu, se vyvíjejí podivně, začnou třeba jako vyprávění o švadleně, co vyšívá „Miluji vás“ na lem každé vesty pro obchodníka, kterého zbožňuje, a končí jako rozhovor mezi chytrými myšmi, jež ji sledují při práci a vědí, že ten obchodník sice osahá každé vyšité písmeno, ale mlčí, protože je mu známo, že do roka umře. S poezií to není o nic lepší. Verše, které původně vypadají hezky, se při druhém čtení rozplynou, a tak mě napadlo, že bych měla zkusit psát dopisy. Odpusťte, jestli vás to obtěžuje. Vždycky jsme jeden druhému vyprávěli o těch nejobyčejnějších životních drobnostech a já teď mám pocit, jako by všechno včetně mě bylo tak trochu průsvitné. Od tátovy smrti nic nevážím, a možná když vám napíšu, že jsem dnes ráno v obchodě objevila malou želvovinovou krabičku a v ní mechanického ptáčka v duhových barvách a že jsem ho leštila, dokud se neleskl, tak 1 00
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210305
to bude skutečnost. Nebo budu skutečná já, případně něco lepšího, co se mi podobá. Občas se mi zdá, že tady žije někdo jiný. Kdybych si to po sobě přečetla, smysl by se vytratil a já bych se asi změnila v solný sloup, a tak dopis pošlu bez ohlížení. Doufám, že se vám daří – v to doufám bez přestání. Jestli chcete, abych nepsala, neříkejte mi to, prosím. Prostě dopisy spalte nepřečtené. Skoro neviditelná, Mercy Underhillová
„Pane Wilde, je vám něco?“ Paní Boehmová zřejmě mluvila na mě. Usoudil jsem tak z bledého stínu, který se mi otřel o rukáv. „N–ne,“ odpověděl jsem. „Nic mi není.“ Nebyla to pravda. V hrudi se mi rozlévalo cosi horkého, lepkavého a připáleného jako karamel. „Od koho je ten dopis, jestli se můžu zeptat?“ „Od jedné kamarádky z dětství. Žije teď v Anglii.“ „A má se dobře, ta vaše kamarádka?“ Když jsem neodpověděl, na okraji mého zorného pole se objevil kouřící hrnek čaje. Myslím, že jsem jí za něj poděkoval. Alespoň doufám. Po všem, čím Mercy loni v létě prošla, po smrti reverenda Underhilla a jeho předchozím pádu do šílenství, mě nemohlo překvapit, že se necítila ve své kůži. Koneckonců, jen se štěstím přežila vražedný pokus svého milovaného otce. A také bych si pravděpodobně připadal vykolejený, kdybych opustil všechno a všechny, které znám. Mercy však odjakživa patřila k nejstatečnějším lidem kolem mě, a tak si zkrátka splnila celoživotní sen a jednoduše odjela. Vydala se z Ameriky do země, kde se narodila její matka. Nemyslím, že ještě někdy zatouží spatřit Manhattan. Neměl jsem jí to za zlé a nevyčítal jsem jí odvahu, s níž nás všechny nechala za zády. Včetně mě. Ale zalila mě nečekaná vlna majetnictví, když jsem se dočetl, že je svým způsobem nešťastná. Tohle by se mi stávat nemělo. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210305
„Takže se jí nedaří.“ Paní Boehmová se kostnatými boky opřela o židli naproti mně. „To mě mrzí. Dokážete s tím něco udělat?“ Vstal jsem a uložil Mercyin dopis do mé přidělené zásuvky v příborníku. Myslel jsem na nejobyčejnější životní drobnosti, na všechny ty nesmysly, o které jsme se skoro každodenně dělili. Jestli má někdo na světě přehled o věcech, které jí zvednou náladu, pak jsem to já. A dopisy píšu stejně dobře jako kdokoli jiný. „Rozhodně se o to pokusím,“ odpověděl jsem, zlehka se dotkl ruky paní Boehmové a chystal se vyrazit do Hrobek. „Jak může dopis cestovat přes oceán bez adresy a známky?“ zavolala za mnou. „Kouzlo,“ odpověděl jsem a oblékal si kabát. „Temná alchy mie. Tajemní duchové. Opravdová láska. Nemám tušení.“ Hrobky se přede mnou tyčily ze závějí jako nedobytný hrad. Středověký, neurčitě bojechtivý. Na předních schodech zpravidla štěbetá zástup budižkničemů – právníků, poskytovatelů kaucí, reportérů a všelijakých šíbrů, kteří vesměs sledují své nejasné zájmy. Jenomže sníh nás umlčel a spočinul na všem jako vlhké bílé plátno. Muži do jednoho zmizeli. Proto bylo mnohem překvapivější, že když jsem vystoupal ke vchodu, nějaký hlas mě vytrhl z úvah na téma Krade někdo obálky doru čovaných dopisů, a pokud ano, proč sakra – „Pane Wilde.“ Smykem jsem zastavil. „Pan Mulqueen. Dobrý den.“ Sean Mulqueen mě naposledy oslovil, když jsem z Hrobek odváděl paní Adamsovou; před tím jsme spolu promluvili dvakrát. O příšerně těsných botách, ve kterých jsme krátce po jmenování strážníky odchodili šestnáctihodinové služby. A potom o pozoruhodnosti telegrafu a o tom, jestli jeho všeobecné zavedení může zničit civilizaci. Pochází z irského hrabství Clare a je to středně vysoký muž se širokými rameny a zrzavými vlasy zastřiženými nad ušima. Uši má přimáčknuté k hlavě jako 1 02
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210305