Zřejmě měla pravdu, ale probrat všechen ten materiál by trvalo týdny a zaměstnalo by to moře lidí, k čemuž chybě‑ la dobrá vůle. Při zběžném pohledu se zdálo, že Habersaat ve dnech po nehodě zmapoval téměř každý kousek Bornhol‑ mu, o stovkách stop, které během let sledoval, ani nemluvě. Každá stopa měla svou vlastní hromadu. Ale která z nich znamenala víc než ostatní? „Všechno to zabalíme a vezmeme k nám,“ řekla Rose. Carl svraštil obočí. „Jenom přes mou mrtvolu, vždyť na to nemáme místo. Kam sis asi tak myslela, že to papírové mauzoleum dáme?“ „Vyčleníme pro to zvláštní místnost, tu, ve které Asad právě maluje.“ „Tak v tom případě odmítám domalovat,“ ozvalo se z rohu. „Zadržte, vy dva. Neměla ta místnost připadnout Gor donovi, když ukončil studium? Co myslíte, že na to řekne náš milý šéf, když jeho oblíbenec nedostane v oddělení Q místo, o které tolik stál?“ „Myslela jsem, že na tom, co si Bjørn myslí nebo říká, vám nezáleží, Carle,“ vrátila mu to Rose. Carl se ušklíbl. Taky že ne. To on je vedoucím oddě‑ lení Q, ne Lars Bjørn, i když si to o sobě nakrásně myslí. Kromě toho jim bral dotace, určené výhradně pro odděle‑ ní Q, takže kdyby si třeba chtěl stěžovat, Carl ví, komu to naprášit. Ne, Bjørn ať sklapne, ale o to tady nejde. Carl jen nechtěl do společných prostor ve sklepě natahat další papíry a vybavení, to bylo vše. „Gordon se po dobu vyšetřování tohoto případu může klidně nastěhovat ke mně,“ řekl Asad. „Mám kolem sebe rád živo.“ Carl byl v šoku. Oni to snad opravdu myslí vážně. „Neměl byste ostatně zavolat tomu strejdovi Samovi?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210180