Bludiště osudů (Ukázka, strana 99)

„Ne, Petře, matka je už mnoho let stejná,“ pomyslela si Kristýna. „No však mi to povíš sama. Sníh už taje a tak nejspíš příští týden přijedu. Už se na všechny moc těším. Jak jsi oslavila narozeniny? Musíme spolu něco podniknout.

Líbám Tě Petr“ Co myslel tím „něco podniknout“ netušila. Všude ještě ležela spousta sněhu, ale na tom teď nezáleželo.

Konečně přijede, uvidí svého Petra a svět bude zase v pořádku. Její úsměvy byly ten den nakažlivé.

Zmátly i pana Mertela, otce pěti dětí. Byl z ní úplně vedle a byl neodbytný. „Kristýnko, pod tvým úsměvem taje i sníh.“ „Vážně? Říkal jste, že manželka na ten nákup spěchá.“ „Hm, ale přibal mi trochu úsměvu, ať mi z cesty odtaje sníh.“ Byla ráda, že se za ním zavřely dveře.

Když ráno otevřela oči, první její myšlenka patřila Petrovi. Dnes je ten den, kdy konečně přijede! Čas v obchodě se jí neuvěřitelně vlekl, ale nakonec se přeci jen odplazil i se všemi, kteří dnes nakupovali.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210123

Ach ne, někdo se ještě žene na poslední chvíli! Dnes ne!

Do dveří vstoupil mladý muž se zářivým úsměvem. Pod kloboukem mu vyčuhovaly slámově žluté vlasy. „Petře!“ Vrhla se mu do náruče a on ji zlehka políbil.

Podívala se mu do očí a pak vášnivě přitiskla své rty na jeho. Tak dlouho po tom toužila a dnes konečně bude její touha naplněna. „Kristýnko, Kristýnko, máme spoustu času.

Nespěchej tolik.“ Zastyděla se a ruměnec v tváři ji prozradil. „Nebyl si tu strašně dlouho, stýskalo se mi.“ „Já, vím. Tak už to tu zamkni a půjdeme. Máma napekla horu lívanců a čeká na nás. Máš ráda lívance?

Já hrozně, teta je neumí tak, jako máma.“ Venku ji chytil za ruku, zářila štěstím a hvězdy, které jim svítily na cestu, jí připadaly kouzelné.

Lívance byly opravdu skvělé. Petr jedl a mluvil a mluvil a jedl celé hodiny. Pozorovala ho s láskou, ale příliš toužila, být s ním už sama.

Jenže večeře nebrala konce. Všichni se skvěle bavili. Chápala to, i oni neviděli Petra celé týdny.

Když vyprávěl o škole a spolužácích a také o všem, co se ve městě dá dělat, zářily mu oči tak, že se přistihla, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210123

jak žárlí. Znovu se jí vrátil ten pocit, že mu nemůže stačit, obyčejná holka s nejnutnějším vzděláním, která nebyla nikdy dál, než deset stromů od vesnice.

Zívla a Petr si toho všiml. „Jsi unavená, viď?

Odvedu Tě domů. Máme ještě spoustu času.“ Nebránila se, ale cítila lítost.

Večer ve své posteli přesvědčila sama sebe, že jen hloupě žárlí. Ráno si umyje vlasy a nechá je rozpuštěné, tak se Petrovi líbí nejvíc.

Přišel pro ni brzo a strávili spolu celý den, jak jí slíbil a jak si to ona vysnila. Večer šli do Petrova pokoje s tichým souhlasem Petrových rodičů.

Měl pro ni dárek k narozeninám – stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru podkovičky. „Pro štěstí a dodatečně všechno nejlepší.“ Zašeptal jí do ucha, když jí řetízek zapínal. Otočila se k němu a on se k ní sklonil, stiskl ji v náručí a vášnivě ji políbil.

Touha zahnala všechny pochybnosti. Jejich doteky byly stále odvážnější a to, co následovalo se zdálo přirozené. Milovali se tehdy poprvé, bez ostychu, jako dva lidé, kteří se dobře znají.

Stud ji přepadl až u snídaně, ale všichni byli jako vždy milí, chápaví a shovívaví. Po snídani ji šel Petr doprovodit domů. „Uvidíme se večer?“ Zeptala se.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210123