Ubohá matka. Poslali nás na zem omylem. Přistáli jsme tu ve špatnou chvíli. To místo nebylo můj domov. Nebyl to ani tvůj domov, mami. Snažím se vybavit si její obličej. Není to snadné. Strašně dlouho jsem ji neviděl. Celé je to opravdu k pláči. Musela jsi zůstat tam, kde jsi zakořenila, mami. Tak by to bylo správné. Ale já ne. Já jsem tam nepatřil. Věděl jsem to a věděla jsi to i ty. Moje místo bylo jinde. Nepatřil jsem k tobě.
3.1. Jak bych na tu noc mohl zapomenout? Nebesa rozstřikovala na zem vodu důsledně, jemně a hustě. Náš učitel korejštiny by to charakterizoval jako něco výraznějšího, než je mlha, a silnějšího než mžení. Podle jeho klasifikace by tohle mohl být běžný déšť. Pršet začalo ráno a do večera nepřestalo. Nevím proč, ale napadlo mě vyjít si v tomhle počasí na most přes Hangang. Bylo pozdě. Ulice už byly opuštěné. Na mnoha místech zhasly i reklamy na obchodech. Celodenní déšť možná donutil lidi schovat se v jejich domovech o mnoho dřív než obvykle. Na ostrově nebyl nikdo. Jen policajt v pláštěnce občas prošel s puškou na zádech a pobrukoval si nějakou populární písničku. Mně se v hlavě honily myšlenky a kroužil jsem s nimi po ostrově. Ráj byl malý. Obejít ostrov mi mým líným krokem trvalo kolem dvaceti minut. Spíš než ostrov to ale byla zahrada. Byl Eden ve skutečnosti taky takový? Je jedno, jak velký byl, když v něm byli jen dva lidé. Když jsem ostrov obešel, zastavil mě policajt s puškou a řekl mi, že je pozdě a ať mažu co nejrychleji domů. Nelíbila se mu moje odpověď, že mám v úmyslu dát si ještě jedno kolečko. Zeptal se mě, co tady asi chci dělat v dešti, když si nemůžu ani sednout. Pak pochopil, že nemám v úmyslu ho poslechnout. Divně se na mě podíval a zasmál se. V tom nuceném smíchu jsem vycítil něco ošklivého.
98 Ta druha strana zivota sazba.indd 98
10.8.2015 10:53:33 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210059