VRAŽEDNÁ VÁŠEŇ
Němec se jí po návratu stručně zeptal, jak identifikace dopadla, ale po zbytek dne zůstal zavřený ve své kanceláři a nedal jí jediný úkol. Odcházel po páté a jen pozdvihl obočí při zjištění, že ona stále setrvává za svým počítačem. Nic k tomu ale nepoznamenal a pouze se s ní rozloučil. Zůstala pak v kanceláři ještě přes hodinu, a možná by tam byla až dosud, kdyby se u ní neobjevil Artur s návrhem, aby ten dnešní den šli někam spláchnout. Musela uznat, že lepší nápad mít nemohl. Neměla pomyšlení na jídlo, třebaže jí kručelo v břiše, ale pár skleniček něčeho ostřejšího rozhodně nebylo od věci. Celým tělem jí vibrovala úzkost smísená s hrůzou. Tak blízko ke zločinu a násilí se ještě nikdy nedostala. Během dne ji několikrát napadlo, že by mohla zavolat rodičům, Anetě anebo Pat a svěřit se s tím, co prožívá, ale pokaždé to zavrhla. Možná by se vypovídala, a trochu si tím ulevila, ale na druhou stranu by to znamenalo znovu si celou tu strašnou záležitost připomínat. Snad až jindy, až to nebude tak čerstvé. „Ještě jednou, prosím,“ mávl Artur na obsluhu. Mladý muž u něj byl téměř okamžitě a spolu s ním nová dávka pití. Ani tentokrát se nad jejich zarytým mlčením a svižnou konzumací nepozastavil. Zjevně byl zvyklý na ledacos. „Myslím, že takhle nějak začal Zaga mít potíže s alkoholem,“ otáčela Liliana svou sklenkou s čirou tekutinou. Už z ní téměř polovinu vypila. Artur přikývl. „Takhle to asi začíná často. Příliš emociálního vypětí, příliš žalu a příliš krutá realita.“ Kývla a usrkla doušek vodky. Nevadilo, že jí nechutná. Dnes se doslovně řídila rčením, že účel světí prostředky. „Měl to v posledním roce tak těžké, že pro něho svým způsobem smrt znamenala vysvobození,“ prohodil Artur. „Ale je strašné vědět, jak krutým způsobem odešel. Muselo to být hrozné.“ Zabodl ukazováček a palec do koutků očí a usilovně si mnul kořen nosu. „Kdybych byl věřící, mohl bych ho považovat za mučedníka a taky bych si byl jistý, že se dočkal odměny za svoje utrpení tady na zemi. Že se znovu setkal s Marií a po veškeré mizérii, kterou zažil, je šťastný na onom světě. Bohužel jsem ateista.“ „Já taky,“ vzdychla. A pomyslela si, že by jí patrně ani víra nepomohla vyrovnat se s lidskou krutostí, jíž byla svědkem. „Včera jsem ti sliboval, že naše další večery budou pohodovější,“ pousmál se nevesele a vzal ji za ruku. „Je mi líto, že jsem to nedodržel.“ „Ty za to přece nemůžeš,“ odvětila a naklonila se, aby ho lehce políbila na rty. 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210001