Běda tomu, kdo vyčnívá z řady «
Klid před bouří, telefony, čekání... Pátého května ráno jsem vytáhla československou vlajku, kterou jsem měla schovanou ve sklenici s červeným rybízem. Chtěla jsem vlajku vyvěsit, ale manžel mi to nedovolil. Čeká prý tajnou návštěvu sovětského důstojníka Sokolovského, spojky od partyzánů, kteří se pohybovali v lesích u Prahy, a nemůžeme tedy na náš byt upozorňovat. Potom ho ale kolem deváté hodiny ráno volali, aby přijel na zasedání České národní rady někde poblíž Staroměstského náměstí. V té chvíli už jsem to nevydržela. Povídám mu: ,Ty máš, Karlíčku, svoje úkoly, já taky svoje.‘ Vlajku jsem vystrčila z okna. Byla první v Přemyslovské ulici. A jako by lidé čekali na nějaký signál: v momentě byl ověšen skoro každý dům.“ – Generál se tedy vydal do města... „Jenže nevěděl, jak se tam co nejrychleji dostat. Vzpomněla jsem si, že máme doma staré kolo, které však léta stálo někde v koutě a nemělo nafouknutá kola. Společně se sousedem jsme bicykl dali dohromady, otřeli z něho prach, Karlíček se převlékl, nasedl a zmizel za rohem.“ – Velitel vojenských jednotek České národní rady odjel tedy v den revoluce na starém kole. V uniformě generála československé armády... „Směšné, viďte? Naštěstí ho někde u Penzijního ústavu na Žižkově potkalo auto našich četníků, a ti ho svezli. Kolo tam schoval v nějakém krámku a asi za šest neděl nám ho jeden člověk přivezl i s kytičkou... To ostatní, na co si z revoluce vzpomínám, jsou jenom takové útržky, nedokážu ty dny vylíčit jako celek. Slyšela jsem – snad z rádia, nebo mi to někdo říkal –, že k nacistům, k obávanému K. H. Frankovi, jdou parlamentáři a že je mezi nimi také generál Kutlvašr. Strašně jsem se lekla. Pamatuji se – vidíte, takovéhle hlouposti v člověku zůstanou nadosmrti –, že jsem zrovna honila po bytě mola. A když jsem se tu zprávu dozvěděla, nechala jsem mola molem a řekla si: ,Leť k čertu, vždyť ty jsi stejný boží tvor jako je můj Karlíček, a jestli ty se zachráníš, tak i on...‘ Když potom všechno dobře dopadlo a odbývaly se po osvobození všelijaké ty parády, jednou jsem se k manželovi naklonila a pošeptala mu: ,Jen se moc nevytahuj – jestlipak víš, komu vděčíš za svůj život? Molovi, blbýmu, ubohýmu molovi.‘ Často mi pak tyhle mé věty připomínal.“ 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209996