rezervovaně. Myslím, že otec vycházel se svými sousedy dobře, ale nikdy s nimi nenavázal srdečnější vztah. Přesto, že žil osamoceně, požíval v hrabství značnou úctu. Na dobré sousedské vztahy úzkostlivě dbal a nikdy se nevměšoval do věcí druhých. Vlastnil bohatá loviště a nakládal s nimi velmi štědře. Choval smečku psů a půjčoval je všem lovcům, kteří si chtěli v jeho lesích zalovit. Přispíval ze své peněženky na všechny společenské, charitativní, sportovní i zemědělské účely. Se sousedy se moc nestýkal, ale denně strávil několik hodin psaním odpovědí a udílení rad těm, co ho o něco požádali. I při těchto dotazech a žádostech se často otevírala jeho peněženka. Několikrát odmítl funkci v místní správě, protože byla spojena s osobní nadřazeností. Všichni s uznáním hovořili o jeho schopnostech a inteligenci. Myslím, že kdyby tak štědře nenakládal se svým majetkem a neudivoval pronikavou bystrostí ve veřejných záležitostech, kdyby tak ochotně nepomáhal a lehkomyslně nerozdával peníze potřebným, odsoudilo by ho jeho podivínství k posměchu a možná i k nenávisti. Takhle brali jeho nechuť k veřejnému životu pouze jako nevinnou výstřednost. Když mi farář projevoval upřímnou soustrast, měla jsem dost času, abych si všimla muže, který se představoval jako společník firmy Archer a Sleight. Měl popelavou tvář s poťouchlým výrazem, byl obtloustlý a jaksi se mi nehodil k doporučujícímu dopisu strýce Silase. Doktor Bryerly hovořil u okna s naším advokátem Grimstonem. Zaslechla jsem, jak farář Clay zašeptal Danversovi: „Ten pán s černými licousy, tam u okna – není to doktor Bryerly?“ „Ano to je on.“ „Podivný člověk, jeden z těch swedenborgiánů, nemýlím-li se.“ „Slyšel jsem o tom.“ „Ano – ano – tak – tak –“ mumlal si farář a poklepával nervózně palcem na opěrátko židle. V jeho hlavě se právě asi odehrávala náboženská bitva. Doktor Bryerly odstoupil od okna, přešel do středu pokoje a řekl:
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209776
„Prosím, slečno Ruthynová, byla byste tak laskavá a označila nám příborník, kde je uložena závěť?“ Ukázala jsem na skříňku. „Správně, slečno,“ řekl doktor, když otáčel klíčem v zámku. Vyslanec strýce Silase přistoupil za doktorova záda a pozorně sledoval, co se bude dít. Hledání netrvalo dlouho. Velká bílá obálka s rudými pečetěmi nesla nápis: Poslední vůle Austina R. Ruthyna z Knowlu. V rohu bylo připojeno datum a poznámka: Tato poslední vůle byla sepsána podle mých pokynů advokáty Gautem, Hoggem a Hatchettem, Great Woburn Street, Londýn. A.R.R. „Dovolíte, pánové, abych si ověřil tuto poznámku?“ řekl muž, který zastupoval strýce Silase. „Děkuji – stačí – to je v pořádku,“ a vepsal si nějakou poznámku do podlouhlého sešitu, který vytáhl z kapsy. Když byly rozlomeny pečetě a otevřena obálka, aniž bylo porušeno písmo poznámky, objevil se arch papíru s otcovou poslední vůlí. Srdce mi vstouplo až do hrdla a v očích mě pálily slzy. „Pane Grimstone, buďte tak laskav a přečtěte to,“ řekl doktor Bryerly, který se ujal řízení obřadu. „Posadím se vedle vás, a jak budete číst, pomůžete nám vysvětlit místa, která bychom snad nemohli pochopit.“ „Je to krátká závěť,“ řekl Grimston, obracejte list papíru v ruce. „Velice stručná – a tady je dodatek k závěti.“ „Toho jsem si nevšiml,“ řekl doktor Bryerly. „Je datován před měsícem.“ „Tak?“ řekl doktor a nasadil si brýle. Zástupce strýce Silase přistoupil blíže. Nadechl se a obřadně řekl: „Jménem žijícího bratra zůstavitele,“ odkašlal, „dovoluji si požádat o opis tohoto dokumentu. Jestliže mladá dáma,“ pohlédl na mne, „která zastupuje zůstavitele, nebude mít námitky.“ „Jakmile bude ověřena pravost vůle, můžete mít opisů, kolik budete chtít,“ řekl Grimston.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209776
„Děkuji,“ zamumlal pan Sleight a vytáhl svůj notes, aby si mohl po dobu čtení dělat poznámky. Pan Grimston si odkašlal a četl: Já, Austin Aylmer Ruthyn, jsa, díky Bohu, zdráv na duchu a dokonalé paměti – a tak dále; pak následoval odkaz všech statků, nemovitostí a movitostí, práv, pronájmů, hotových peněz, úroků, půjček a autorských práv čtyřem osobám – lordu Ilburymu, panu Penrose Creswellovi, siru Williamu Aylmeru a Hansu Emmanuelu Bryerlymu do jejich správy. „Cože?“ vyhrkla Monika. „Jsme čtyři vykonavatelé poslední vůle, madam,“ vysvětloval doktor Bryerly. „Pro nás z toho koukají jen samé potíže, uvidíte. Pokračujte!“ Ukázalo se, že toto obrovské bohatství bylo odkázáno do opatrování pro mne, vyjma patnácti tisíc liber odkázaných Silasi Aylmeru Ruthynovi a po třech a půl tisíci librách pro každé jeho dítě. Dále byl strýci Silasovi ponechán k obývání Bertram-Haugh a příslušenství na pozemky až do jeho smrti, při placení roční renty pěti šilinků za podmínek, jež obsahuje nájemní smlouva. „To jsou všechny odkazy pro mého klienta?“ zeptal se pan Sleight doktora Bryerlyho. „Domnívám se, že jste závěť již dříve viděl.“ „To je vše. Leda by bylo něco v dodatku.“ V dodatku již žádná zmínka o strýci Silasovi nebyla. Pan Sleight se opřel o lenoch židle a zatvářil se zklamaně. Danvers mi později řekl, že Sleight patrně očekával odkazy, které by vedly k nějakým sporům, a s tím spojeným právním výdajům nebo dokonce k ustanovení funkce nuceného správce. Divil se, že takového hloupého advokáta strýc Silas zaměstnává. Až dosud neobsahovala závěť nic, proti čemu by bylo možné něco namítat. V dodatku byly odkazy služebnictvu: částka tisíc liber a několik laskavých slov pro sestřenici Moniku, tři tisíce pro doktora Bryerlyho s poznámkou, že nabyvatel jej přiměl k tomu, aby tento odkaz ze závěti vypustil, ale že po zralé úvaze a jako
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209776