Noc dlouhých nožů
Vždyť jsme již slyšeli, jak výsostně nadčasovou otázku položil den předtím, v sobotu 30. června, bavorskému ministru spravedlnosti dr. Hansi Frankovi: „Požírá každá revoluce své vlastní syny?“ Deset minut, patnáct, bilance života skončila. Bezmála třiadvacet let po tomto dni, v květnu roku 1975, se před německé soudy v Mnichově a Osnabrücku dostali někteří z násilnických aktérů „noci dlouhých nožů“: Sepp Dietrich, Hans-Udo von Woyrsch, Müller-Altenau a také jeden z přímých Röhmových vrahů Michael Lippert. Výpovědi obžalovaných i svědků vnesly snad již konečné světlo do toho, co se tehdy ve Stadelheimu odehrálo. 1. červenec 1934, neděle, osmnáct hodin: Eicke s Lippertem znovu otevřeli dveře Röhmovy cely. „Štábní šéfe, skončete to!“ řekl Eicke. Vězeň mlčel a do půl těla obnažený se zády ke dveřím postavil uprostřed místnosti. „Pomalu a klidně miř!“ přikázal pak Eicke SS-hauptsturmführeru Lippertovi. Ernst Röhm stál bez pohnutí, ale když se pak na okamžik přece jen ohlédl přes rameno, měl prý ve tváři opovržlivý výraz. Zdálo se, že nakonec snad chce něco říci, ale již k tomu nedostal příležitost. Dva výstřely. Toporně spadl dozadu a vydechl: „Můj vůdce, můj vůdce…“ Eicke se ušklíbl: „To jste si měl rozmyslet dříve. Nyní už je pozdě.“ Obávaný šéf štábu SA Ernst Röhm byl mrtev. Měl mnoho špatných, odporných, odpudivých vlastností. Jednu zřejmě ne: zůstal věrný tomu, komu svou věrnost slíbil. S jeho jménem na rtech – můžeme-li zcela věřit svědkovi, který tehdy v roli kata stiskl spoušť pistole – snad také zemřel.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209759
KAPITOLA ČTVRTÁ
U CÍLE
Protože jsem cítil odpovědnost za osud všeho německého lidu, musel jsem se v těch osudových hodinách stát jeho nejvyšším soudcem. Adolf Hitler
POLITOVÁNÍHODNÝ NÁVRAT VÍTĚZE V sobotu na sklonku dne se Göring, Himmler a Heydrich až na poslední chvíli dozvěděli, že se Hitler nachází na cestě z Bavorska do Berlína. Sebrali tedy všechny své strojem psané dokumenty a společně s ministrem vnitra Frickem spěchali na letiště Tempelhof, aby bez otálení podali hlášení o svých činech. Scénu, která se v následujících minutách odehrála, popsal přímý svědek Hans-Bernd Gisevius s tak působivou, takřka wagnerovskou silou líčení, že ji nelze v kontextu dění opomenout, ba ani zhustit do podstaty: „Je hlášeno mnichovské letadlo. Vidíme na večerní obloze temný bod, stále se zvětšující. Obzor je krvavě rudý, tentokrát bez hitlerovských režijních kouzel. Každý je v tuto chvíli vzrušen. Koho by nenapadaly tisíceré otázky a myšlenky o muži v letadle? Velký stroj rychle přistává. Žene se k nám s hlasitým hukotem motoru. Jakmile vrtule umlknou, zatajujeme i my dech… A již se otevírají dveře a jako první z letadla vystupuje Adolf Hitler. Pohled, který skýtá, je jedinečný. Hnědá košile, černá vázanka, tmavohnědý kožený plášť, černé vojenské holínky, vše tmavé v tmavé. Nad tímto ústrojem nepokrytá hlava, nevyspalá, neoholená tvář, bledá jako křída, tvář zároveň vpadlá i opuchlá, z níž zírá dvojice vyhaslých očí, špatně zakrytých slepenými, zplihlými prameny vlasů. Přesto nemám ani pocit snad očekávaného žalu, ani pocit soustrasti, jenž by snad měl ve mně ještě spíše vzniknout – ten muž mě nechává chladným. Neboť, takový je asi
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209759
Noc dlouhých nožů
můj dojem, ten muž netrpěl, jenom zuřil. Poctivě řečeno, nepůsobí na mne dojmem člověka vyčerpaného bojem, a proto zasluhujícího politování, nýbrž dojmem drtivě nechutným… Nejprve nastane povšechné vítání. Hitler mlčky podává ruku všem, kdož stojí blízko okolo něho. Já s kolegou (vládním radou Arthurem) Nebem, kteří pozorujeme scénu trochu zpovzdálí, slyšíme v tom bezdechém tichu jenom jednotvárné srážení podpatků. A mezitím vystupují z letadla ostatní cestující: Brückner, Schaub, Sepp Dietrich a jak se všichni jmenují. Vypadají vážní, přinejmenším stísnění. Konečně se vynořuje satansky úšklebná ohyzda – Goebbels. Nápadně zvolna a těžce kráčí pak Hitler podél čestné setniny. Kráčí? Nikoli, nemohu to vyjádřit jinak, než že se těžkopádnými, dlouhými kroky namáhavě brodí z kaluže do kaluže. Proto mu to jde tak pomalu. Proto má člověk každou vteřinou pocit, že se v nejbližší chvíli zaboří. Cestou k řadě aut, stojících ve vzdálenosti několika set metrů, zastaví se s Göringem a Himmlerem ještě jednou. Zřejmě nemůže počkat těch několik minut, než bude v říšském kancléřství. Dává si od obou podat zprávu, ačkoli s nimi jistě byl po celý den v telefonickém spojení. Röhmův předchůdce von Pfeffer, který větří konjunkturu, se pokouší k nim přitřít. Avšak Himmler mu nebezpečným pohybem ruky pokyne, aby se klidil. Pak vytáhne ze záložky rukávu velkou pomačkanou listinu. Hitler ji čte, zatímco mu Göring a Himmler stále něco šeptají. Je dobře vidět, jak Hitlerův prst pomalu klouže po papíru dolů. Občas se u některého jména na chvíli zastaví. Pak mu ti dva šeptají tím rozčileněji. Pojednou pohodí hlavou nazad. Je to gesto tak mocného vzkypění, neřku-li odmítnutí, že si ho kdekdo z přítomných musí všimnout. Já s Nebem na sebe pohlédneme široce otevřenýma očima. Oba nás elektrizuje táž myšlenka. Nyní mu asi pověděli o Strasserově údajné »sebevraždě«. Konečně se jde dál. V čele Hitler, Göring, Himmler. Hitlerova chůze je stále ještě vleklá. Dojmem tím větší živosti působí oba krvelační zachráncové jeho života. Göring a Himmler se tváří až k neunesení důležitě, projevují úmornou horlivost a především jsou oba jedno a totéž ztělesněné špatné svědomí. V náležitém odstupu následuje zbytek průvodu, a to v nejhlubším mlčení. Všichni se tváří tak odměřeně
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209759