Noc dlouhých nožů
Vždyť jsme již slyšeli, jak výsostně nadčasovou otázku položil den předtím, v sobotu 30. června, bavorskému ministru spravedlnosti dr. Hansi Frankovi: „Požírá každá revoluce své vlastní syny?“ Deset minut, patnáct, bilance života skončila. Bezmála třiadvacet let po tomto dni, v květnu roku 1975, se před německé soudy v Mnichově a Osnabrücku dostali někteří z násilnických aktérů „noci dlouhých nožů“: Sepp Dietrich, Hans-Udo von Woyrsch, Müller-Altenau a také jeden z přímých Röhmových vrahů Michael Lippert. Výpovědi obžalovaných i svědků vnesly snad již konečné světlo do toho, co se tehdy ve Stadelheimu odehrálo. 1. červenec 1934, neděle, osmnáct hodin: Eicke s Lippertem znovu otevřeli dveře Röhmovy cely. „Štábní šéfe, skončete to!“ řekl Eicke. Vězeň mlčel a do půl těla obnažený se zády ke dveřím postavil uprostřed místnosti. „Pomalu a klidně miř!“ přikázal pak Eicke SS-hauptsturmführeru Lippertovi. Ernst Röhm stál bez pohnutí, ale když se pak na okamžik přece jen ohlédl přes rameno, měl prý ve tváři opovržlivý výraz. Zdálo se, že nakonec snad chce něco říci, ale již k tomu nedostal příležitost. Dva výstřely. Toporně spadl dozadu a vydechl: „Můj vůdce, můj vůdce…“ Eicke se ušklíbl: „To jste si měl rozmyslet dříve. Nyní už je pozdě.“ Obávaný šéf štábu SA Ernst Röhm byl mrtev. Měl mnoho špatných, odporných, odpudivých vlastností. Jednu zřejmě ne: zůstal věrný tomu, komu svou věrnost slíbil. S jeho jménem na rtech – můžeme-li zcela věřit svědkovi, který tehdy v roli kata stiskl spoušť pistole – snad také zemřel.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209759