Kojení s malým čumáčkem přisátým k mému prsu, tohle opravdové dávání něco ze sebe. Filip kolem nás pobíhá, říkám jen – přines, podej –, on se pak natáhne opodál a s Bětkou nás oba pozorují. Chlapečka trápí prdíky a já se musím skoro smát, jak si ulevuje se zarputilým výrazem velkého chlapa v miminčí tvářičce… Ondráš už, pravda, není tak hodné miminko jako byla Bětka. Ale ostřílené matce nějaké to noční vstávání navíc skoro vůbec nevadí. Všechno se točí kolem Ondry a po pár týdnech mi Bětuška potichu prozradí: „Já šem šmutná…“ Musím ji k sobě přitisknout, pomazlit. A dlouho potichu říkat, že je přece taky moje malá holčička… Sobotní ráno o rok později. Bětka s Ondráškem se připlíží a skočí nám do postele. Sotva otevřenýma očima mžourám, natahuju ruce po jejich tělíčkách, ale oni se táhnou za vzácnější kořistí. Za tatínkem, co vždycky brzy ráno zmizí a přichází většinou navečer. Teď si to musí vynahradit. Prstíček otevírá nedočkavě oční víčka, Filip chňapne po prstíčku a nádherné leknutí vyrazí výskavým smíchem. Slyším Bětku: „Ježek píchá…“ Jezdí packou po Filipově strništi a Ondra ji jako ozvěna napodobuje: „Ezek píšá…“ Převalují se po Filipovi, on po nich chňapá, schovává se pod peřinu a hned zas vybafne. Ležím vedle nich a pozoruju tu trojí radost. Zvednu se a odejdu z ložnice. Když po chvíli nahlédnu pootevřenými dveřmi, je tam ticho. Všichni tři znovu usnuli. 9 8 } Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209685
Natáhnu přes pyžamo dlouhý svetr a seběhnu dolů pro noviny. Než se vrátím, vaří se voda, v konvici spařím zelený čaj. Filipova libůstka, které i já přicházím na chuť. Pro sebe však nejdřív dělám kafe, takové pořádné, na sobotní probuzení. Otevřu Mladou frontu, přeběhnu očima titulky. Kdosi z úvé kamsi letí na přátelskou a soudružskou návštěvu, při přeletu území Maďarské lidové republiky zaslal z paluby letounu pozdravný telegram soudruhu Kádárovi. Tak tohle číst nemusím. Listuju dál, k sobotní příloze. Do oka mi padne velký článek o Johnu Lennonovi, kterého minulý týden v New Yorku zastřelil nějaký šílenec. Dívám se na fotku a pohled chytrých očí za kulatými brejličkami mě přenese o nějakých patnáct let zpátky. Na štvanický zimák, kam v sobotu dopoledne jezdíme bruslit. Točí se kolem mě jeden kluk, kroužíme po ledové ploše obklopeni desítkami dalších bruslařů. Dokolečka dokola, měňavé housence do tance z ampliónů vyhrávají písničky Beatles. Its bín a hárdejs najt… zní pod dřevěnou střechou staré haly a já tu písničku miluju stejně jako film Perný den, na kterém jsem byla pětkrát… Milovaly je miliony kluků a holek na obou stranách železné opony. Pro nás všechny, na které přišla puberta kolem poloviny šedesátých let, to prostě byli čtyři kamarádi. A teď je najednou jeden z nich mrtvý. Jako by s Johnem někam zmizel i kus mého života. Je mi líto Yoko a jejich pětiletého chlapečka. Úplně živě si to představím. Jeden den jsme pohromadě a najednou jeden chybí… Všechno se ve mně sevře, zas jako bych cítila tu studenou pracku, musím vstát a jít se podívat do ložnice. Jestli tam ti tři opravdu jsou… { 9 9 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209685
Příští týden chceme jet na víkend na hory – poprvé po dlouhé době sami bez dětí. Poprosím Jarku, aby si je vzala. Sama se nabízí – Bětuška s Ondrášem už se třesou na to, že budou u tety Jarky spát a celé dva dny si hrát s jejími dětmi. Filip to nevidí rád. Nechce být nikomu zavázaný. Nedej bože hlídat děti na oplátku! Ale to vůbec nehrozí. Jarka je s nimi pořád jako kvočna, nikam nejezdí a kdyby, tak určitě ne bez nich. Filip má řeči, i když ke mně přijde Jarka na kafe. Pořád na ní něco vidí – pro něj je to „ta tlustá s knírem“. Má vlastně pravdu, Jarka není ani krasavice, ani intelektuálka. Ale je strašně hodná a mě prostě někdy baví jen tak s ní klábosit a koukat, jak si naše děti spolu hrají. Vzpomínky jsou kluzké potvory, co se vždycky otočí hladkou stranou navrch. Právě tak vidím prázdniny před spoustou let, s dětmi na chatě. Chata patřila Filipovým rodičům, babiččin domek táta po její a mámině smrti prodal. „V tom baráku na mě všechno padá, sám tam jezdit nebudu…“ Mrchy vzpomínky mi namlouvají, že bylo pořád slunečno a teplo, jen občas prudká letní bouřka spláchla prach a vyčistila vzduch. Děti se batolí po travnatém dvorku a vesele se cachtají v rybníčku. Filip mi podává oknem čerstvé housky, dává pusu a odjíždí do práce. Takhle to vidím, takové jsou vzpomínky. Ale neukážou všechno. Dny, které propršely a děti doma šíleně otravovaly. Dohadování a hádky s Marií. 1 0 0 } Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209685