97 Sdělil mi, že ono čekání na pana Kůna není až tak od věci, protože v knihovně zůstaly nějaké krabice, o nichž opat tvrdí, že si je tu ředitel Urba kdysi uložil; bylo to krátce předtím, co se přestal objevovat mezi lidmi i v médiích. Říkalo se tenkrát, že má jakési zdravotní obtíže. Jednoho dne sem nechal donést pár krabic, ale než vysvětlil, co se s nimi má přesně udělat, přestal komunikovat. Telefonicky se s ním nedalo spojit ani předtím, ale jeho asistenti aspoň odpovídali na e-maily. To ovšem skončilo, bedny byly uloženy do knihovny a celá dlouhá léta už na ně sedá prach. On sám si je nikdy netroufl otevřít, chodí kolem nich s tichou úctou, asi jako kolem rakví s nebožtíky. Pobaveně sledoval, co se mnou takové informace dělají. A já byl rozčilený, přímo rozhicovaný samou zvědavostí, a nijak jsem to nedokázal skrývat a ani nechtěl skrývat. Proč taky? Tenhle mladý mnich mi rozuměl. Spřízněná duše. Bratr Pavel prohlásil, že jsem pro knihovnu ten pravý člověk. Nicméně si nemůže odpustit pochybnost, že v těch krabicích jsou knihy. Předloni je musel o pár metrů přemístit, a jak je opatrně šoupal po podlaze, měl dojem, že na to, aby v nich byl svázaný papír, jsou lehké, a v jedné párkrát cinklo sklo o sklo. „A mohl bys…?“ Ano, zeptá se opata, zda do nich budu moct nahlédnout. I jeho představený je totiž přesvědčený, že pan Kůn si pro své věci nikdy nepošle. Chtěl jsem vědět, jak dlouho to může trvat, a on odpověděl, že opat je v Praze v břevnovském klášteře na exerciciích, a vrátí se, až se vrátí… Do té doby ho s tím nebudeme otravovat.
def_kor_urbo_cune_372_sklop_klopy.indd 97
8.9.2015 12:13:34
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209506