kapitola osmá Potěšeně si zkřížím ruce na hrudi. „Bien?“ zeptá se s pohledem upřeným ke dveřím. Očekává, že teď se konečně seberu a odejdu. Takže všechna radost je rázem ta tam. Myslí si, že už mám to, pro co jsem přišla. Že jsem se chtěla ujistit, že zachová mé tajemství, a vydírat ho tím, že znám to jeho. Což nechci, ale strašně ráda bych věděla, co té noci vlastně viděl. „Zase to byl vlk?“ zeptám se ho tedy. „Quoi?“ „Ten planý poplach. C’était un loup encore?“ Pokrčí rameny. „Je ne sais pas.“ „Tak proč jste spustil poplach?“ Zavrtí hlavou. Zkouším to dál. „Radě nic neprozradím. Já jen… jenom chci vědět, proč jste to udělal.“ „Ce n’était pas moi,“ tvrdí mi. „Bratře Andre, opravdu radním neřeknu ani slovo.“ „Protože není nic, co bys mohla říct.“ Zamračí se na mě. „Kdo tě poslal?“ „Nikdo,“ zakoktám se, zaražená obviňujícím výrazem v jeho tváři. „Jenom jsem…“ zoufale hledám přijatelné vysvětlení, „…prostě jsem měla pocit, že jsem tuhle mezi stromy zahlídla něco zvláštního. Před pár dny.“ Dokonce i mně to zní podezřele. Lehce zčervenám. „Fais attention.“ Jeho tvář je úplně vážná. Říká mi, abych byla opatrná. Zarazím se. Neřekla jsem přece, že bych byla v lese. „Možná že to nic nebylo. Byla jsem u řeky —“ „Chodíváš k řece?“ Přikývnu. To přece není žádný vzpurný čin.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209478
smrtná zima Zamrká. „A chodíš i do lesa?“ „Jen když sbírám byliny a kořeny.“ Odpusť mi, bože. Vstane a přistoupí ke stolu, zvedne z něj šíp a zkoumavě si ho prohlíží. Pak se ke mně otočí. „Včera,“ řekne potom, „jsem vystřelil cette flèche.“ Dotkne se hrotu. „ J’ai vu un daim.“ Proč se ale tváří tak tajemně? Vždyť jenom viděl daňka a vystřelil po něm. „A když jsem šel… sebrat la flèche,“ jeho hlas se změní v šepot, „je pense que j’ai vu un homme.“ Muž. Že by byl bratr Stockham zase venku v lesích? „Qui?“ Zeptám se, ale on jen mávne rukou. „Ce n’était pas un homme normal. Un…“ Svraští obočí a jeho oči hledí nepřítomně do dálky. Snaží se najít jméno pro něco, co nelze tak úplně pojmenovat. „Víš, co je to l’éléphant?“ Slon. Viděla jsem obrázky slonů v knihách sestry Manon. Jsou to podivná zvířata, o dost větší než třeba bizon, ale bez srsti. Tvrdila mi, že skutečně existují, ale prý žijí daleko odtud, v krajinách, které jsou dokonce ještě vzdálenější než Stará země. Přikývnu. Významně se na mě podívá. „Myslíte, že jste viděl slona?“ „Non. Un homme comme l’éléphant.“ Zarazím se. Člověk vypadající jako slon. „Andre…“ „S’il vous plaît, Emmeline. Jeho tvář — dlouhá, comment dit-on? Tronc.“ Výrazně gestikuluje a ukazuje si rukama na oči. „Les yeux enormes. Mais…“ zašeptá znovu, „avec vêtements, les vêtements d’homme.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209478
kapitola osmá Oblečený muž s vykulenýma očima a hlavou jako slon. Když se snažím si podobnou bytost představit, po zádech mi přejede mráz. „S…“ Položím si ruce po stranách hlavy a naznačím veliké uši. „Non, pas des oreilles.“ Bez uší. Co to proboha… „Malmaci?“ Pokrčí rameny, otočí se a přejde k policím se zbraněmi. Přitom zkontroluje klíč, který mu visí u pasu. „Komu jste ještě řekl o tomhle… sloním muži?“ „Jen Bette.“ To musí být jeho družka. „A tobě.“ A pak tomu porozumím. Byla jsem s ním na hlídce ten večer, kdy ho jeho vlastní zrak zradil. Zjevně si není jistý tím, co přesně v lese viděl. „Možná byste to pro tuto chvíli neměl říkat nikomu dalšímu.“ Přikývne. Potom na okamžik zaváhá. Nakonec přistoupí až těsně ke mně. „J’ai des rêves du bois.“ Takže se mu zdává o lese. Stejně jako mně. Nejsem si jistá, co bych na to měla říct, takže se mi vlastně uleví, když pokrčí rameny a ukáže ke dveřím. Ještě než je otevřu, otočím se na něj. „Takže tohle nebyl důvod, proč jste začal zvonit na poplach?“ Povzdechne si. „Už jsem ti to jednou řekl: ce n’était pas moi.“ Pozorně zkoumám jeho vodnaté oči. Možná mi skutečně říká pravdu. Pak mi položí ruku na rameno. „Que dieu te protège.“ Nechodím do lesa. Ochraňuj mě od zlého, bože. Tu noc položím obě nohy na půdu snového lesa. Zahýbu dokonale zdravými prsty, otočím se na patách. Vydám se
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209478