kapitola osmá Potěšeně si zkřížím ruce na hrudi. „Bien?“ zeptá se s pohledem upřeným ke dveřím. Očekává, že teď se konečně seberu a odejdu. Takže všechna radost je rázem ta tam. Myslí si, že už mám to, pro co jsem přišla. Že jsem se chtěla ujistit, že zachová mé tajemství, a vydírat ho tím, že znám to jeho. Což nechci, ale strašně ráda bych věděla, co té noci vlastně viděl. „Zase to byl vlk?“ zeptám se ho tedy. „Quoi?“ „Ten planý poplach. C’était un loup encore?“ Pokrčí rameny. „Je ne sais pas.“ „Tak proč jste spustil poplach?“ Zavrtí hlavou. Zkouším to dál. „Radě nic neprozradím. Já jen… jenom chci vědět, proč jste to udělal.“ „Ce n’était pas moi,“ tvrdí mi. „Bratře Andre, opravdu radním neřeknu ani slovo.“ „Protože není nic, co bys mohla říct.“ Zamračí se na mě. „Kdo tě poslal?“ „Nikdo,“ zakoktám se, zaražená obviňujícím výrazem v jeho tváři. „Jenom jsem…“ zoufale hledám přijatelné vysvětlení, „…prostě jsem měla pocit, že jsem tuhle mezi stromy zahlídla něco zvláštního. Před pár dny.“ Dokonce i mně to zní podezřele. Lehce zčervenám. „Fais attention.“ Jeho tvář je úplně vážná. Říká mi, abych byla opatrná. Zarazím se. Neřekla jsem přece, že bych byla v lese. „Možná že to nic nebylo. Byla jsem u řeky —“ „Chodíváš k řece?“ Přikývnu. To přece není žádný vzpurný čin.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209478