„Ten kluk je trochu přecitlivělý,“ řekl Robert. „Však ono ho to přejde,“ odpověděl Hugo a nešťastně pozoroval svůj hrnek. Pochodoval tam a zpátky podél pultu a nemohl se rozhodnout, co s tou kontaminovanou věcí dělat. „Almužny brát nehodlám,“ prohlásila jsem. „Když mi platíš, pak budu pracovat.“ „Tak to se tu budou dít změny,“ prohodil Robert. „Fajn, dělej cokoliv, co je podle tebe za deset dolarů na hodinu potřeba,“ řekl Hugo. „Důvěřuju tvému úsudku. Jen si nesedej na podlahu. Jason po ní chodil bosý.“
Po dvou odpracovaných hodinách jsem se rozhodla odměnit kávou z Kafíčka. Vytáhlý mladík se zvedl od svých potetovaných kumpánů prošpikovaných piercingy, kteří jako vždycky seděli u venkovních stolků, a vešel dovnitř, abych si mohla objednat. Menu napsané křídou na tabuli jsem znala nazpaměť. Názvy nápojů za čtyři dolary byly jako vystřižené z čarodějnické knihy. „Moka Divoký kladivoun?“ zeptal se kluk. Nikdy jsem nad objednávkami nepřemýšlela. Vzdala jsem se všeho, co jsem si užívala v době, kdy jsem měla práci. Všeho, až na tohle. Ale jak dlouho bych při deseti dolarech na hodinu před zdaněním musela pracovat, abych si na takového Divokého kladivouna vydělala? „Malá káva, a nechte mi tam místo na cukr a smetanu.“ „Hned to bude,“ řekl a trochu nerozhodně se díval na pokladnu, jako když se člověk rozmýšlí, ke kterému
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208916
z pólů autobaterie připojit startovací kabel. Přivřel oči, jednou rukou se drbal na oholené hlavě a chvíli něco mačkal na klávesnici. Bylo zřejmé, že pocítil úlevu, jakmile na pokladně naskočila správná částka. Nevyčítala jsem mu to. Paní Callahnová, majitelka Kafíčka, velice dbala na to, aby v jejím podniku všechno šlapalo jako hodinky. Zatímco Hugovo vedení připomínalo vesele zpívající říčku, paní Callahnová byla jako ohnivý plnokrevník. Podala jsem mu dolar padesát a čtvrťák jsem hodila do sklenice na spropitné. Ta byla polepená kreslenými vtipy nabádajícími zákazníky, aby přispěli špatně placeným zaměstnancům. Kluk mi podal kávu, nalila jsem si do ní mléko a potom jsem se i s ukořistěnou krabičkou usadila u velkého kulatého stolu přímo uprostřed Kafíčka. U několika menších stolků okolo mě sedělo pár programátorů s laptopy. V uších měli sluchátka, aby se chránili před hudbou, která zněla jako nabručení pářící se pakoně. Opodál seděla nad obrovitými šanony skupina mediků a ignorovala dva nakrátko ostříhané muže oděné v khaki, kteří diskutovali o „nových paradigmatech“. V rohu pak seděl pár ve středním věku a hádal se. Nekřičeli u toho. Nakláněli se k sobě a zuřivě šeptali, což je, popravdě řečeno, mnohem horší než hádka. U chodníku zastavil známý pick-up. Před lety musel být bílý, ale nyní s oranžovými rezavými skvrnami vypadal jako divoký kůň pinto. Paní Callahnová dorazila s autem plným pytlů s kávovými zrny, které kupovala od dodavatele biopotravin ze Santa Cruz Mountains, o němž nikdo kromě ní nikdy neslyšel. Byla drobná a štíhlá, s krátkými vlasy, na sobě měla dlouhou oranžovou sukni, tričko bez rukávů, džínovou vestičku
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208916
a tyrkysové náušnice dost velké na to, aby se z nich dalo večeřet. Paní Callahnová vždycky vypadala, jako by vedla dárkový obchod v Muzeu Georgie O’Keeffeové, a ne kavárnu v Silicon Valley. Jako u většiny Japonek i u ní jsem měla problém odhadnout, kolik jí může být roků. Hugo ji ale znal z vysoké, když v první polovině sedmdesátých let pomáhal organizovat pochody za mír, takže jí podle mě bylo přibližně stejně jako jemu. V okolí kolovaly klepy o její minulosti a nešťastném manželství. Povídalo se, že jí bývalý manžel nabídl padesát tisíc dolarů za to, aby si vzala zpátky své dívčí jméno, a ona odmítla. Ať už musela paní Callahnová vynaložit jakékoliv úsilí na to, aby udržela Kafíčko v chodu, jedno bylo jisté: nedostatkem nevraživosti a trpkosti rozhodně netrpěla. Vyhnala potetované s piercingy od jejich stolků a nařídila jim, aby do kavárny odnesli tucet padesátilibrových plátěných pytlů. Dusala za nimi jako krotitelka slonů. Zastavila se u mého stolu, popadla skleněný hrnek a podržela ho proti světlu. „Špatně! Velmi špatně! Není dost černá!“ „Paní Callahnová…“ začal kluk. „Žádné výmluvy. Kladivoun musí být tmavší. Máš na víc. Tohle není dobré.“ Kluk třikrát zamrkal a pak se odběhl schovat do skladu. „To není Divoký kladivoun,“ řekla jsem. „Dnes jsem si dala jen obyčejnou kávu.“ Paní Callahnová nakrčila obočí, tenké jako bič. Aniž by se omluvila, položila sklenici zpátky na stůl a posadila se vedle mě.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208916