„Nedělal jsem to prvně,“ vyrazil ze sebe po chvíli, jako by mě obviňoval. „Jasně,“ přitakala jsem a natáhla si tričko přes hlavu. Kupodivu jsem si nesundala ani ponožky, ani tenisky. Zdálo se mi, že čeká, až vstanu a půjdu si po svých, tak jsem zamířila ke dveřím. „Mohli bychom se zase někdy vidět,“ řekl, tentokrát o poznání méně nepřátelsky.
Když jsem se vrátila k sobě, Heather seděla u stolu a krmila se jogurtem, ale po Vi nikde ani stopy. „Neviděla jsi moji sestru?“ zeptala jsem se. Heather zavrtěla hlavou. „Doufám, že ti moc nevadí, že tu pořád ještě trčí,“ omlouvala jsem se. „Vůbec ne.“ Heather strčila do pusy další lžíci s jogurtem. „Pro mě za mě, může tu zůstat, jak dlouho chce.“ Pak zaváhala a dodala: „Promiň, že se tak trapně ptám, ale vy jste jednovaječná dvojčata?“ Slýchaly jsme tuhle otázku odmala, někdy skoro obden, ale bylo to prvně, co jsem měla pocit, že se ode mě čeká záporná odpověď místo kladné. „No jo, jsme jednovaječná,“ přitakala jsem. „Fakticky?“ Bylo vidět, že ji to překvapilo. „Tipla bych si, že nejste –“ Pak se usmála. „Ani nevíš, jak ti závidím.“ Kolem osmé ranní jsem se probudila, protože mnou někdo mírně lomcoval a volal na mě. V pokoji byla tma, protože jsme měly zatažené žaluzie. Postupně mi došlo, že na mě mluví Vi a že mi říká Daisy – a že tím pádem strávila noc někde jinde, protože od pondělka jsem se tak dobře nevyspala. Opřela jsem se o loket a otevřela oči. „Potřebuju s tebou mluvit, ale venku,“ šeptala mi Vi. Vylezla jsem z postele a vyšla na chodbu. Vi vypadala pod psa: vlasy příšerně rozcuchané, opuchlé oči, vynervovaný výraz a páchla jako popelník. „Dostala jsem se do průšvihu,“ oznámila mi. Okno na chodbě mělo výhled na starý dub a já měla pocit, že nás čeká další krásný podzimní den plný slunce a barevného listí, proto jsem asi nezpanikařila tolik, jak bych měla. Vi trvalo skoro pět minut, než mi vysvětlila, co se stalo. Večer šla do města, tam si dala něco k večeři a pak 98
Curtis Sittenfeld Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208854