Pozorně se na mě zadíval. Myslela jsem na Tana. Přestože Tan tvrdil, že ho nemiluju, já jsem na náš společně strávený čas vzpomínala ráda. Protože s ním se dal trávit čas i tak, že jsme ani jeden neříkali nic zvláštního. Protože i když hovor mezi námi ustal a zavládlo ticho, necítili jsme rozpaky. Mohli jsme sedět naproti sobě a nic neříkat třeba i několik hodin. Já si četla knihy a Tan si kreslil do skicáře. Bez jediného slova spolu mlčky sedět nebo kráčet po cestě pro nás bylo docela přirozené. Z jediného slova jsem si dokázala odvodit deset dalších a porozumět jim. Něco takového nevzniká hned. Byly v tom obsaženy všechny věci, které jsme viděli a prožili bě‑ hem společného dospívání v našem rodišti. „Je na tobě něco zvláštního.“ „Co myslíš?“ „Myslel jsem si, že ti budu muset naše spolubydlení dlou‑ ze vysvětlovat, ale když jsi řekla, že chápeš, tak jsi mi úplně zkazila plán.“ „Měla jsem radši říct, že nechápu.“ Zase se suše zasmál. „A proč už spolu nebydlíte?“ „Nechci o tom mluvit.“ Na něm bylo taky něco zvláštního. Větu, která mohla vyznít chladně, řekl s překvapivou jemností. „Říkal jsi, že Jun Miru někoho hledá?“ „Nezvěstného člověka.“ „Kdo je to?“ „Nemusíme o tom mluvit, viď?“ „Nemusíme. Není to tvá povinnost.“ „Povinnost?“ řekl a pak dodal tlumeným hlasem. „I když ti to teď neřeknu, pokud s námi strávíš nějaký čas, stejně se to dřív nebo později dozvíš.“ Tázavě jsem se na něj podívala. „Za chvíli se přece s Miru potkáte.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208840