Pozorně se na mě zadíval. Myslela jsem na Tana. Přestože Tan tvrdil, že ho nemiluju, já jsem na náš společně strávený čas vzpomínala ráda. Protože s ním se dal trávit čas i tak, že jsme ani jeden neříkali nic zvláštního. Protože i když hovor mezi námi ustal a zavládlo ticho, necítili jsme rozpaky. Mohli jsme sedět naproti sobě a nic neříkat třeba i několik hodin. Já si četla knihy a Tan si kreslil do skicáře. Bez jediného slova spolu mlčky sedět nebo kráčet po cestě pro nás bylo docela přirozené. Z jediného slova jsem si dokázala odvodit deset dalších a porozumět jim. Něco takového nevzniká hned. Byly v tom obsaženy všechny věci, které jsme viděli a prožili bě‑ hem společného dospívání v našem rodišti. „Je na tobě něco zvláštního.“ „Co myslíš?“ „Myslel jsem si, že ti budu muset naše spolubydlení dlou‑ ze vysvětlovat, ale když jsi řekla, že chápeš, tak jsi mi úplně zkazila plán.“ „Měla jsem radši říct, že nechápu.“ Zase se suše zasmál. „A proč už spolu nebydlíte?“ „Nechci o tom mluvit.“ Na něm bylo taky něco zvláštního. Větu, která mohla vyznít chladně, řekl s překvapivou jemností. „Říkal jsi, že Jun Miru někoho hledá?“ „Nezvěstného člověka.“ „Kdo je to?“ „Nemusíme o tom mluvit, viď?“ „Nemusíme. Není to tvá povinnost.“ „Povinnost?“ řekl a pak dodal tlumeným hlasem. „I když ti to teď neřeknu, pokud s námi strávíš nějaký čas, stejně se to dřív nebo později dozvíš.“ Tázavě jsem se na něj podívala. „Za chvíli se přece s Miru potkáte.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208840
Naproti na hlavní ulici jsem ve tmě rozeznala nějaký tře‑ petavý pohyb. Rychle jsem zvedla hlavu. Ta třepetavá věc byla květovaná sukně Jun Miru. V okamžiku se mi před oči‑ ma promítl obraz toho dne, kdy jsem poprvé šla do pracovny profesora Juna. Ta sukně s květovaným vzorem, která se vzedmula v poryvu větru, když Mjongso s Miru procházeli pod vysokým jilmem. Ta nepřehlédnutelná sukně, která po‑ divným způsobem neladila s ničím v jejím okolí a vyvolávala tak znepokojující pocit. Jun Miru minula přechod, a jako by se rozhodla ulici přeběhnout na neznačeném místě, sešla z chodníku do silnice. Já a Mjongso jsme Jun Miru sledo‑ vali. Jun Miru k nám zvolna kráčela. Byl to stejný způsob chůze, s rameny svěšenými a hlavou skloněnou, jako by se při chůzi dívala přímo do svého srdce. Bylo to zvláštní. Ač‑ koliv Mjongso, který jí zavolal, aby přišla, seděl hned vedle mě, měla jsem pocit, že Jun Miru se blíží pouze směrem ke mně. Než jsem si to stihla uvědomit, trošku jsem si od Mjongsoa odsedla. Když už byla Jun Miru jen kousek od nás, z její náruče na zem měkce seskočila bílá kočka a rozběhla se směrem k Mjongsovi. „Čiči…“ Mjongso ke kočce vztáhl ruku. Kočka se o ni otřela a pak se schoulila v jeho náručí. Zřejmě na něj byla zvyklá. Před očima se mi mihl vzor drobných květů ze sukně Jun Miru. Dřív než jsem se jí stihla podívat do tváře, Jun Miru, opírajíc se zády o roletu, si sedla na zem mezi nás dva. Otevřela zip batohu, který sundala ze zad, vytáhla pár tenisek, pečlivě zabalený do novinového papíru, a položila jej vedle mých bosých nohou. Byly to modré tenisky s bílými tkaničkami. I ve tmě bylo zřejmé, že jsou čistě vyprané a dobře vysušené. Jun Miru se mě ani slovem nezeptala, proč jsem na ulici bez bot a co tu vlastně dělám. Mjongso jí nejspíš po telefonu všechno vysvětlil. Dokonce se se mnou ani pořádně nepozdravila.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208840
Teprve když jsem si modré tenisky nazula na nohy a chystala jsem se zavázat si tkaničky, Jun Miru se ke mně opatrně natáhla. Její ruce zvrásněné od popálenin vyvstaly přímo před mýma očima. Snažila se mi zavázat tkaničky ze svého místa, pak ale z nepohodlné pozice vstala a sedla si přímo naproti mně. Volné tkaničky znovu rozvázala, pevně je jednu po druhé utáhla, zavázala na smyčky a pro jistotu za ně ještě zatahala, aby zkontrolovala uzly. Její počínání bylo tak přirozené, že jsem se ani nezmohla na to, abych se ji pokusila zastavit. To, že si mé nohy vzala na starost, ve mně nevyvolávalo žádné rozpaky. Avšak ani já jsem úplně nerozuměla tomu, proč jsem se neodtáhla. Ve tmě jsem třeštila oči na zjizvené ruce míhající se mezi bílými tkaničkami a modrými teniskami. Mjongso, který stále držel v náručí bílou kočku, také upřeně sledoval, jak mi Jun Miru, sedíc na zemi přede mnou, váže tkaničky. Prsty, které Jun Miru neustále ukrývala pod lavicí anebo v kapsách, se před námi najednou volně pohybovaly. „Ty tenisky nosila moje sestra,“ pronesla, jakmile zavázala tkaničky, a bez úsměvu se posadila zpět na své místo mezi mnou a Mjongsoem. Její hlas byl jasný, zároveň však tlumený a rozvážný. Jun Miru mezi nás rychle zapadla. Nepřipadala mi jako někdo, kdo se k nám přidal teprve před malou chvílí. Naopak se mi zdálo, že jsme spolu strávili celý den. Nebo dokonce několik dní, během kterých jsme spolu cestovali, a nyní jsme si jenom udělali krátkou zastávku. Nikdy bych si nebyla pomyslela, že se spolu budeme cítit tak nenuceně. Na‑ pětí, které bylo cítit, vždy když jsme se on nebo já pokoušeli o Jun Miru mluvit, se uvolnilo a zanechalo po sobě lehkou únavu. Musela jsem se pousmát, když se mi vybavilo, jak jsem si při pohledu na blížící se Miru od Mjongsoa hbitě odsedla. Tenisky mi seděly tak perfektně, jako by to odjakživa byly moje boty. Stísňující pocit, který na mě dopadl jako stín, když mi Mjongso před chvílí odporoval otázkou: Mluvím vážně?,
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208840