„Les duchů,“ přisvědčil rychle. „Ve Francii jeden takový byl. Právě tam, kde mě sestřelili. Nebyl tak pochmurný, ale bylo to totéž.“ Vybídl jsem ho, aby pokračoval. Skoro to vypadalo, že se bojí. Opřel se, sklouzl ze mě pohledem a ponořil se do vzpomínek. „Už jsem to z hlavy vymazal. Hodně jsem toho vymazal...“ „Ale teď se vám to vybavuje.“ „Ano. Byli jsme nedaleko belgických hranic. Létal jsem tam často, většinou to bylo shazování zásob pro odboj. Jednou jsem letěl za soumraku a celým letadlem najednou něco hodilo. Jako obrovská termika.“ Podíval se na mne. „Víte, o čem mluvím.“ Přikývl jsem. Pokračoval. „Ať jsem dělal, co jsem dělal, ten les se prostě přeletět nedal. Byl docela malý. Naklonil jsem letadlo a zkusil to znovu. Stejné světelné efekty na křídlech jako onehdy. Tryskalo to z křídel, přes kokpit. A znovu mne to odhodilo jako list. Dole byly nějaké tváře. Vypadalo to, jako by se vznášely v korunách stromů. Jako duchové, jako obláčky. Mlhavé. Víte, jak má takový duch vypadat. Vypadalo to jako obláčky, které se zachytily ve vrcholcích stromů, nadouvaly se a měnily tvar... ale ty tváře!“ „Takže vás vůbec nesestřelili,“ řekl jsem, ovšem Keeton pokýval hlavou. „Ale ano. Určitě, letadlo to dostalo. Vždycky tvrdím, že to byl ostřelovač, protože... prostě žádné jiné vysvětlení nemám.“ Sklopil zrak a zadíval se na ruce. „Jedna rána, jeden zásah a letadlo padalo do lesa jako kámen. Dostal jsem se z toho a John Shackleford taky. Měli jsme z pekla štěstí… nějaký čas.“ „A pak?“ Prudce, podezíravě zvedl oči. „A pak... nic. Nějak jsem se dostal z lesa ven. Chodil jsem po polích a sebrala mě německá hlídka. Zbytek války jsem strávil za ostnatým drátem.“ „Všiml jste si v tom lese něčeho? Když jste tam bloudil?“ Ještě než odpověděl, zaváhal, a pak z jeho hlasu zaznělo podráždění. „Jak jsem řekl, příteli, nic.“ Smířil jsem se s tím, že z nějakého důvodu nechce o událostech po havárii mluvit. Muselo to pro něj být ponižující, být válečným zajatcem, zohaveným popáleninami, sestřeleným za podivných okolností. „Ale tenhle les, Ryhopský les, je stejný,“ řekl jsem. „Také tam byly tváře, ale mnohem blíž...“ „Nevšiml jsem si,“ reagoval jsem překvapeně. „Byly tam. Kdybyste se podíval. Je to les duchů. Je stejný. I vám nedá spát. No řekněte, nemám pravdu?“ – 105 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208818