„Les duchů,“ přisvědčil rychle. „Ve Francii jeden takový byl. Právě tam, kde mě sestřelili. Nebyl tak pochmurný, ale bylo to totéž.“ Vybídl jsem ho, aby pokračoval. Skoro to vypadalo, že se bojí. Opřel se, sklouzl ze mě pohledem a ponořil se do vzpomínek. „Už jsem to z hlavy vymazal. Hodně jsem toho vymazal...“ „Ale teď se vám to vybavuje.“ „Ano. Byli jsme nedaleko belgických hranic. Létal jsem tam často, většinou to bylo shazování zásob pro odboj. Jednou jsem letěl za soumraku a celým letadlem najednou něco hodilo. Jako obrovská termika.“ Podíval se na mne. „Víte, o čem mluvím.“ Přikývl jsem. Pokračoval. „Ať jsem dělal, co jsem dělal, ten les se prostě přeletět nedal. Byl docela malý. Naklonil jsem letadlo a zkusil to znovu. Stejné světelné efekty na křídlech jako onehdy. Tryskalo to z křídel, přes kokpit. A znovu mne to odhodilo jako list. Dole byly nějaké tváře. Vypadalo to, jako by se vznášely v korunách stromů. Jako duchové, jako obláčky. Mlhavé. Víte, jak má takový duch vypadat. Vypadalo to jako obláčky, které se zachytily ve vrcholcích stromů, nadouvaly se a měnily tvar... ale ty tváře!“ „Takže vás vůbec nesestřelili,“ řekl jsem, ovšem Keeton pokýval hlavou. „Ale ano. Určitě, letadlo to dostalo. Vždycky tvrdím, že to byl ostřelovač, protože... prostě žádné jiné vysvětlení nemám.“ Sklopil zrak a zadíval se na ruce. „Jedna rána, jeden zásah a letadlo padalo do lesa jako kámen. Dostal jsem se z toho a John Shackleford taky. Měli jsme z pekla štěstí… nějaký čas.“ „A pak?“ Prudce, podezíravě zvedl oči. „A pak... nic. Nějak jsem se dostal z lesa ven. Chodil jsem po polích a sebrala mě německá hlídka. Zbytek války jsem strávil za ostnatým drátem.“ „Všiml jste si v tom lese něčeho? Když jste tam bloudil?“ Ještě než odpověděl, zaváhal, a pak z jeho hlasu zaznělo podráždění. „Jak jsem řekl, příteli, nic.“ Smířil jsem se s tím, že z nějakého důvodu nechce o událostech po havárii mluvit. Muselo to pro něj být ponižující, být válečným zajatcem, zohaveným popáleninami, sestřeleným za podivných okolností. „Ale tenhle les, Ryhopský les, je stejný,“ řekl jsem. „Také tam byly tváře, ale mnohem blíž...“ „Nevšiml jsem si,“ reagoval jsem překvapeně. „Byly tam. Kdybyste se podíval. Je to les duchů. Je stejný. I vám nedá spát. No řekněte, nemám pravdu?“ – 105 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208818
„Chcete ode mě slyšet to, co už stejně víte?“ V očích měl spalující pohled; rozcuchané světlé vlasy mu padaly přes řasy a vypadal chlapecky. Tvářil se rozrušeně, ale také polekaně, nebo možná bojácně. „Rád bych se do toho lesa podíval,“ promluvil, téměř šeptem. „Moc daleko se nedostanete,“ řekl jsem. „Vím to. Zkoušel jsem to.“ „Nerozumím.“ „Les vás obrátí. Brání se... proboha, člověče, vždyť víte, jak to dopadlo tenkrát. Chodíte hodiny a motáte se v kruhu. Otec našel cestu dovnitř. A Christian taky.“ „Váš bratr.“ „Přesně tak. Je tam už déle než devět měsíců. Musel najít způsob, jak překonat víry...“ Dřív než se mne Keeton mohl na mou terminologii zeptat, polekal nás nějaký pohyb v kuchyni. Oba jsme zareagovali gestem, aby ten druhý ztichl. Byl to kradmý pohyb, prozrazený zadními dveřmi. Ukázal jsem na Keetonův opasek. „Navrhl bych vám vytáhnout pistoli. A jestli kolem tváře, která se objeví ve dveřích, nebudou zrzavé vlasy... vystřelte varovnou ránu do stropu.“ Keeton se ozbrojil, co nejrychleji a pokud možno nehlučně. Byl to armádní Smith & Wesson, ráže 38. Natáhl úderník, nataženou zbraň zvedl a podíval se přes mušku. Sledoval jsem dveře z kuchyně. O chvíli později vstoupila do pokoje pomalu, opatrně Guiwenneth. Podívala se na Keetona, pak na mne a na tváři se jí dala vyčíst otázka: „Kdo je to?“ „Proboha,“ hlesl Keeton, rozzářil se a jeho polekaný výraz rázem zmizel. Nechal ruku klesnout a zastrčil pistoli zpátky do pouzdra, aniž by od ní odtrhl oči. Guiwenneth došla ke mně a položila mi ruku na rameno (skoro jako by mě chtěla chránit!), postavila se vedle mne a zkoumavě se na popáleného pilota zahleděla. Pak se zasmála a sáhla mu na tvář. Zaujala ji ohavná památka na jeho nehodu. Řekla něco tou svou cizí řečí, ale bylo to tak rychlé, že jsem to nestačil zaregistrovat. „Jste úžasně krásná,“ řekl jí Keeton a představil se. „Vyrazila jste mi dech, takže jsem úplně zapomněl, co se sluší.“ Vstal a přistoupil k ní. Guiwenneth před ním couvla a chytila se mne za ramena pevněji. Keeton se na mě podíval. „Cizinka? Neumí ani trochu anglicky?“ „Anglicky ne. Jazykem této země? Svým způsobem. Nerozumí vám.“ Guiwenneth se sklonila a políbila mě na temeno hlavy. Opět jsem v tom spatřoval jakési majetnické, ochranářské gesto, a nedokázal jsem pochopit, proč to dělá. Ale líbilo se mi to. Myslím, že jsem zrudl stejně prudce, jak to dělával Keeton. – 106 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208818
Zvedl jsem ruce a zlehka položil své prsty na její. Nakrátko byly naše ruce propletené a to, co si sdělovaly, se nedalo nepochopit. „Dobrou noc, Steven,“ řekla se silným, cizím přízvukem, ale bylo to něco úžasného. Hnědé oči jí zářily, částečně pýchou, zčásti pobaveně. „Dobrý večer, Guiwenneth,“ opravil jsem ji. Dívka se ušklíbla, otočila se ke Keetonovi a řekla: „Dobrý večer...“ Zmlkla a zahihňala se; jméno zapomněla. Keeton se jí připomenul a Guiwenneth řekla jeho jméno nahlas, zvedla pravou ruku dlaní k němu a přitiskla si ji na prsa. Keeton její gesto zopakoval, uklonil se a oba se rozesmáli. Potom se její pozornost vrátila ke mně. Skrčila se vedle mne. Oštěp, který držela mezi nohama, vypadal nevhodně, skoro až obscénně. Halenu měla krátkou a tělo tak nápadně mladé a pružné, že i nezkušený muž jako já mohl těžko zůstat chladný. Konečkem jednoho prstu mi sáhla na nos a usmála se, když uhodla, jaké myšlenky se skrývají za mou zrudlou tváří. „Cuningabach,“ řekla varovně. A dodala: „Jídlo. Vařit. Guiwenneth. Jídlo.“ „Jídlo,“ opakoval jsem. „Chceš jídlo?“ Poplácal jsem se při tom na hruď, ale Guiwenneth rychle zavrtěla hlavou, poklepala se po vyzývavém poprsí a řekla: „Jídlo!“ „Aha. Jídlo!“ zopakoval jsem a ukázal na ni prstem. Ona chtěla vařit. Už jsem tomu rozuměl. „Jídlo,“ přisvědčila s úsměvem. Keeton se olízl. „Jídlo,“ řekl jsem váhavě a uvažoval jsem, co by si pod tím Guiwenneth mohla představovat. Ale... záleželo na tom? Byl jsem přece badatel. Pokrčil jsem rameny a dal najevo souhlas. „Proč ne.“ „Smím zůstat... jen na to jídlo?“ zeptal se Keeton. „Jistě,“ odvětil jsem. Guiwenneth vstala a přiložila si prst vedle nosu. (Jako by chtěla říct, že nás čeká hostina.) Pak odešla do kuchyně a začala se s rámusem přehrabovat v hrncích a nádobí. Náhle se ke mně doneslo zlověstné sekání a nepříjemný, ohavný zvuk drcených kostí. „Je to ode mě strašně drzé,“ ozval se Keeton, který seděl v křesle a ještě si ani nesundal teplý plášť. „Takhle se sám pozvat. Ale na statcích se vždycky najde dost takových krásných zásob. Zaplatím, jestli chcete...“ Podíval jsem se na něj a musel jsem se tomu zasmát. „Já bych měl zaplatit vám... když na to přijde. Nerad to říkám, ale naše dnešní kuchařka si nepotrpí na tradiční játra se slaninou a snad je ani nezná. Je stejně pravděpodobné, že nám upeče divočáka.“ Keeton se samozřejmě zachmuřil. „Divočáka? Ti už museli vyhynout.“ – 107 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208818