II. ČÁST – JAZYK JAKO ZNAKOVÝ SYSTÉM A JEHO NÁHRADY
a zvětšením štítné žlázy ze šetrnosti jako o křes anech. U nemocných se většinou vyskytoval i útlum duševní činnosti a slovo crétin nabylo významu „idiot“. V dalším výkladu se podíváme na některé typy významových změn, které rovněž souvisejí s lidskou psychikou. Půjde nám zejména o jevy, jako jsou tabu, eufemismy, zhoršování a zlepšování významu.
5.6.2 Tabuizované výrazy Tabu je původem polynéské slovo, které se do jazykovědy – a ovšem i do etnografie, sociologie, psychologie – dostalo prostřednictvím angličtiny. Jeho původní význam byl „posvátný“ a „zakázaný“ a v jazykovědě se ho užívá ve významu „zákaz užití určitého slova“. Víme, že vztah mezi slovem a věcí je velice úzký (ani ne tak z hlediska sémantické teorie jako spíše z hlediska lidské psychiky, 2.2.2) a že v každém jazykovém společenství jsou slova, která není radno vyslovovat, protože by údajně mohla označovanou věc přivolat. V takových případech se používají různé opisy, náhradní výrazy, narážky. Jde třeba o věci spjaté s pověrami, o věci posvátné nebo související s lidskými vadami. Někdy máme snahu vyhnout se např. příliš přímému označení duševních chorob, také místo slova slepý užíváme raději nevidomý a ani slovo smrt nevyslovujeme příliš otevřeně před blízkými zemřelého. Tabu se ani zdaleka netýká jen slov. Tabu jsou nejstarší nepsané zákony lidstva, které mají za úkol ochranu významných osob, jako jsou náčelníci, zabezpečení obyčejných lidí proti magické síle náčelníků, ochranu před nebezpečím z dotyků mrtvol, zajištění proti narušení důležitých životních aktů, jako je narození, iniciace, sňatek, sexuální činnost, ochranu lidských bytostí před hněvem bohů a démonů atd. Sigmund Freud v knize Totem a tabu (1912/1997) věnuje pozornost nejrůznějším druhům tabu u přírodních národů a snaží se je srovnávat s příznaky nutkavé neurózy, se kterými se setkával u svých pacientů. Ve své knize rozebral především tabu vztahující se k zacházení s nepřáteli, dále zákazy postihující náčelníky a tzv. tabu mrtvých. Zastavme se u posledního. Mrtví jsou mocnými vládci a jsou u přírodních kmenů považováni za nepřátele. Tabu se projevuje především v následcích dotyku mrtvého a v chování k truchlícím pozůstalým. Například u Maorů byl každý, kdo se dotkl mrtvoly nebo se účastnil pohřbu, považován za nečistého a vyloučen ze styku s bližními. Nesměl vstoupit do žádného domu, přiblížit se k žádné osobě, protože by ji mohl nakazit. Nesměl se dotýkat rukama potravy, protože jeho ruce byly nečisté. Jídlo mu bylo kladeno na zem a musel je nabírat pouze rty a zuby s rukama za zády. Po skončení doby odloučení se mrtvolou znečištěný mohl opět vrátit mezi své druhy, ale muselo být rozbito veškeré nádobí, které v nebezpečné době používal, a zahozeno veškeré šatstvo, které nosil. Tabu mrtvých je běžné u různých národů v Polynésii, Melanésii a části Afriky. U kmene Šusvapů v Britské Kolumbii musí žít vdovy a vdovci po dobu
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208805
5
ZMĚNY VÝZNAMU
smutku v ústraní. Nesmějí se dotýkat vlastního těla ani hlavy, jejich nádobí nesmí nikdo použít. K chatrči truchlících se nesmí přiblížit žádný lovec. Truchlící spí na trnitém křoví a jejich lože je jím ohrazeno. U filipínských Agutainů nesmí vdova týden po mužově smrti opustit svou chatu. Kdo ji spatří, octne se v nebezpečí okamžité smrti, a proto sama varuje tím, že na každém kroku tluče holí do stromů. V okrese Mekeo v britské Nové Guineji ztrácí vdovec všechna občanská práva a žije po určitý čas jako vyobcovaný. Nesmí obdělávat zahradu, ukazovat se na veřejnosti, vyjít na ulici. Smí se pouze plížit vysokou trávou a křovím, a když se někdo blíží, musí se schovat v houští. Častý je rovněž přísný zákaz vyslovit jméno zemřelého – setkáváme se s ním u sibiřských Samojedů, v Austrálii, v Polynésii, v jižní Indii, u saharských národů, v Japonsku, ve střední Africe, na Filipínách, na Madagaskaru a na Borneu. Porušení tohoto zákazu se někdy trestá stejně přísně jako vražda. Afričtí Masajové obcházejí zákaz tím, že mrtvému ihned změní jméno a teprve pak o něm mohou mluvit. Australské kmeny jsou důslednější a po úmrtí změní jména všech osob, které se jmenovaly stejně nebo podobně jako nebožtík. Všichni příslušníci paraguayských Guaycurů dostávají při takové příležitosti nová jména. Pokud se jméno mrtvého shodovalo se jménem nějakého zvířete nebo předmětu, přejmenovávala se u některých národů i zvířata a předměty. Vedlo to k neustálým změnám slovní zásoby. Řadu příkladů, kdy tento druh tabu působí změny v jazycích, uvádí také Frazer v knize Zlatá ratolest, v níž je problematice tabu věnováno hned několik kapitol (1994, s. 176–233). Autor popisuje chování domorodců na Nikobarských ostrovech (západně od indického pobřeží v Bengálském zálivu), kteří si po smrti příbuzných volí nová jména, aby unikli nevítané pozornosti ducha, a rovněž mění svůj vzhled: holí si hlavy, aby je duch nemohl poznat. Pokud se náhodou nebožtíkovo jméno shoduje s názvem nějaké věci, zvířete, rostliny atd., považuje se za vhodné vypustit toto slovo z běžné řeči a nahradit je jiným. V místech, kde je tento zvyk rozšířen, neustále vznikají nová slova a stará zanikají. Stejně se chovají i někteří australští domorodci. Některé jejich kmeny dávají dětem jména podle jednotlivých věcí, a když člověk zemře, slovo už nikdy nevyslovují. Tento zvyk snad může vysvětlit velké množství synonym v některých jihoaustralských jazycích. Stejné chování bylo pozorováno u paraguayských Abiponů, u nichž jednou zakázané slovo už nikdy neožívá. Zajímavé je, že úkol vymýšlet nová slova u nich plní staré ženy. Tabu se vztahuje nejen na jména obyčejných smrtelníků, ale hlavně na jména králů, vládců a náčelníků. Evropané neznali skutečná jména dahomských králů, ale pouze jejich tituly, a jména králů se tajila rovněž v Siamu a na mnoha dalších místech světa. Tento zvyk byl rozšířen např. na Madagaskaru, kde rodová jména vůbec neexistovala a kde bylo každé osobní jméno přebíráno z každodenního života a označovalo nejrůznější předměty, vlastnosti a jevy. Jakmile se jedno z těchto slov stane jménem kmenového náčelníka, začíná být
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208805
II. ČÁST – JAZYK JAKO ZNAKOVÝ SYSTÉM A JEHO NÁHRADY
posvátné a ve svém původním významu se nadále nesmí používat. Snadno si lze představit, do jakého zmatku vrhal tento zvyk jazykovou komunikaci na ostrově s mnoha kmeny, jimž vládli nezávislí náčelníci. Na některých místech, např. na Tahiti, se slova připomínající jméno krále nesměla užívat pod trestem smrti neopatrného mluvčího i všech jeho příbuzných. Po králově smrti se však slova vrátila zpět do běžného užívání. Freud ukazuje, že někteří nutkaví neurotici se ve vztahu ke jménům chovají stejně jako příslušníci přírodních národů. Způsob, jakým zacházejí s vlastním jménem, u nich často vyvolává těžké zábrany. Popisuje případ ženy, která se obávala napsat své jméno, aby se nedostalo do rukou někomu, kdo by se tím zmocnil části její osobnosti. Příkaz se týkal nejprve jména, pak se ale rozšířil i na rukopis a nakonec se tato žena vzdala psaní úplně (Freud, 1997, s. 41–62).
5.6.3 Eufemismus Jazykovým řešením – a z jazykového hlediska opakem – tabuových výrazů jsou eufemismy. Eufemismus pochází z řeckého eu – „dobře“ a phemein – „mluvit“, a znamená tedy něco jako „dobrý (a zdvořilý) způsob mluvení“. Eufemismus je tedy zdvořilejší nebo mírnější náhrada nějakého slova, jehož užití by bylo nepřípustné. Některé eufemismy jsou průzračné, jako zavřít oči navždy – „zemřít“, být v jiném stavu – „být těhotná“ apod. Některé se zautomatizovaly a již nejsou jako eufemismy poci ovány. Dnes se cítí jako přímé pojmenování věci, kterému se chtěl mluvčí původně vyhnout. Tak třeba slovo hajzl má původ v německém zdrobnělém Häusel – „domeček“. Začalo se ho používat eufemisticky pro označení venkovských dřevěných záchodů. Časem tuto svou hodnotu zcela ztratilo (Černý, 1998c, s. 35). V této souvislosti se ještě někdy v jazykovědných dílech objevuje termín noa. Ten pochází, stejně jako výraz tabu, rovněž z polynéského jazyka a je to vlastně protiklad k tabu, protože znamená „všeobecný“, „obvyklý“, „obyčejný“. V jazykovědě se jím označují slova, která tabuovému zákazu nepodléhají a mohou tabuizované výrazy zastupovat. Eufemismus a noa mají tedy podobný význam. Jindy se ještě mluví o tzv. krycích slovech, tabuových náhradách, zástupných pojmenováních apod. (srov. Erhart a Večerka, s. 136; Ducháček, s. 167, 178; Ullmann, s. 259–269; Nyrop, s. 257–321; Holeš, 2003b). V sémantice se někdy používá i termínu dysfemismus, kterým se rozumí opačný postup, tj. nahrazení neutrálního výrazu slovem hanlivým či urážlivým. Například nešikovného chirurga lze nazvat řezníkem. Jako dysfemismy se používají také jména zvířat pro označení osob. Pro význam „hlupák“ lze použít názvy zvířat osel, vůl, kůň, o ženách pak husa, kráva a slepice. V širším slova smyslu je eufemismem i litotes, tj. oslabování tvrzení použitím dvou záporů v kladném významu (není to nemožné; netvrdím, že ne…) nebo použití slova se slabším významem místo slova silnějšího. Řekneme-li o někom, že není chytrý říkáme tím méně, než kdybychom řekli je hloupý.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208805