14
Chorobné znaky a příznaky – diferenciální diagnostika
Jakákoliv porucha na úrovni některého z výše uvedených částí systému může vést k zástavě proudu plynu v dýchacích cestách: •• nemožnost volní ventilace, •• útlum nebo poškození dechových center, •• útlum centrálních nebo periferních chemoreceptorů, •• poškození míchy v oblastech motoneuronů nervů, které inervují dýchací svaly, •• poranění nervů inervujících dýchací svaly, •• zablokování nervosvalového přenosu, •• poškození dýchacích svalů (myopatie), •• neprůchodnost dýchacích cest či jejich kombinace (obstrukce dýchacích cest spojená s útlumem dechových center).
14.3 Výskyt Určit výskyt apnoe při existenci volní apnoe a skutečnosti, že apnoe je jedním ze znaků smrti, je zcela nemožné. Dokonce i u obstrukční spánkové apnoe, která je nozologickou jednotkou, jsou epidemiologická data v současné době bohužel značně nekonzistentní.
14.4 Klinický obraz TIP Klinický obraz apnoe je charakterizován nepřítomností proudu vzduchu v dýchacích cestách.
U centrálních, periferních či smíšených forem apnoe není přítomno dýchací úsilí, zatímco u obstrukční apnoe přítomno být může, není však schopno při obstrukci dýchacích cest generovat proud vzduchu v dýchacích cestách. Nepřítomnost výměny plynů v dýchacích cestách s sebou přináší zástavu výměny plynů na alveolo-kapilární membráně s následným poklesem saturace krve
kyslíkem (rozvojem cyanózy) a vzestupem množství oxidu uhličitého v krvi. Hypoxemie v první fázi vede k tachykardii, která však při jejím delším trvání přechází do bradykardie a zástavy oběhu. Méně častěji může hypoxemie vzniklá zástavou výměny plynů (nejčastěji v terénu dalších patologických jevů) vést i k jiným poruchám rytmu. V závislosti na délce trvání apnoe a stavu organizmu před vznikem apnoe se tak můžeme setkat s rozličným klinickým obrazem. U nemocných se spánkovou apnoe následně přistupují další symptomy, jako je zejména špatný spánek, chrápání, zvýšená únavnost a spavost v průběhu dne, změny nálady, kognitivní změny, poruchy sexuálních funkcí či deprese. Obstrukční spánková apnoe se udává v současné době do souvislosti i s výskytem závažných kardiovaskulárních onemocnění. Dg.
4. mícha – motoneurony nervových vláken nervů, které inervují dýchací svaly, 5. periferní nervy [motorická inervace bránice (nervus phrenicus), motorická inervace ostatních dýchacích svalů (např. nn. intercostales), včetně pomocných], 6. periferní nervy (mechanoreceptory hrudní stěny, plicní a intersticiální), 7. nervosvalový přenos, 8. dýchací svaly, 9. průchodnost dýchacích cest.
14.5 Diagnóza a diferenciální diagnóza 14.5.1 Diagnóza V objektivním nálezu je patrna nepřítomnost proudu vzduchu v dýchacích cestách spojená s nepřítomností ventilace plic. K diagnostice spánkové apnoe využijeme specializovaných vyšetření ve spánkových laboratořích.
14.5.2 Diferenciální diagnóza U obstrukční apnoe dýchací úsilí (nikoliv však proud vzduchu a ventilace plic) může být patrné. V klasickém případě je zřejmá cyanóza a výše popsané poruchy rytmu, při déletrvající apnoe přistupuje zástava oběhu, není-li však tato její vlastní příčinou. Apnoe centrálního typu (nepřítomnost dechového úsilí a proudu vzduchu v dýchacích cestách) je jednou ze známek zástavy oběhu a smrti (viz kapitola 136 Smrt).
Speciální formy apnoe, dechové vzory s výskytem apnoe •• volní apnoe [maximální dokumentovaná délka volní apnoe (po předchozí hyperventilaci/oxygenoterapii) je u muže 22 min a u ženy 18 min a 32 s], •• spánková apnoe, •• Cheyneovo-Stokesovo dýchání (epizody hyperventilace se střídající s apnoickými pauzami).
70 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208710